Podkrušnohorské technické muzeum

Na neděli 17.8.2014 ve 13:00 byl (Martinem) svolán sjezd RR za účelem nějaké menší projížďky kolem komína a především za účelem návštěvy Podkrušnohorského technického muzea.Sjelo se nás kupodivu dosti – 9 na osmi strojích. Na druhou stranu, kdo by nejel, povětrnostní podmínky byly velice příznivé, posuďte sami: Okluzní fronta: 356 42, 359 44, 360 30; teplá fronta: 350 38, 345 34, 341 33. Výška, tlak, teplota, rosný bod: 729; 1013; 13,3; 10,2! Lepší počasí jsme si opravdu nemohli přát.

(Nevím, čím to je, ale je už vysledované, že čím horší počasí, čím menší okruh a co nejobyčejnější cíl přiláká nejvíce účastníků.)

Jak jsem již zmínil, z CV jsme jeli přímo do muzea, jež se nachází poblíž chemičky před Litvínovem. Cesta k němu byla plná děr a výmolů, ale my takové cesty vybíráme rádi, protože je to jeden z doplňků, jak se vrátit v čase do dob, kdy naše motocykly po takových cestách jezdily běžně. Máme možnost na vlastní řídítka okusit, jako to je, když vám je vahadlová vidlice neustále vyráží ze sevření, neodpružený zadek poskakuje, kam se mu zlíbí a ze sedla se stává trampolína. Dříve to byl denní chleba, ale dnes je to celkem adrenalíín a tak se rádi rychle vracíme na „normální“ cesty.

…a už se to projevuje - neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit.

Přijedeme k muzeu. Stará vrátnice. Brána otevřená. Závora sic spuštěná, ovšem objetelná. Vjíždíme dovnitř na asfaltový plácek. Zaparkujeme. Nikomu tam nepřekážíme a těšíme se do muzea. Do úsměvu nám skočila postava, ne moc společensky vypadající, nejspíše v celém muzeu nejdůležitější – s trochou fantazie možná vrátný. „Tady nemůžete parkovat. Jedině venku před závorou.“

leo-pilulky-1 …kdo zná lokalitu, pochopil by, že ponecháním strojů přede dveřmi bychom mohli také okusit, jaké by to bylo, jíti domů pěšky – po svých.

Jó, vrátný uznal, že i když to jsou veteráni, a nikomu tam nepřekážejí, musí jít před bránu. Dokonce se nabídl, že nám je pohlídá, ale z jeho výrazu jsme usoudili, že by spíše dal echo nějakému magnetovi.

„Tak na shledanou, my jedeme raději na Jezeří.“ Nám neubylo, muzeu nepřibylo. Jedna nula pro nás.

Na Jezeří bylo vidno, že Romanovi podobné vyjížďky chyběli - sršel vtipem a dobrou náladou. Dokonce se zde uskutečnil významný společenský akt. (Ti, co nekoukají na fotky, budou ochuzeni)

Nečekali jsme, až nás paní kastelánka přijde vyhodit a raději jsme kopli do vrtulí sami. Páky nožního spouštěče zůstali na ocet, od zámku to bylo z kopce a tak probíhal letmý start. Jelo se sadarmo až dolu :D

Zato z Litvínova na Klíny se držely motory pod krkem a byl dobrý každý poník navíc. Standa takové dlouhé stoupání snad ještě nezažil, až se mu z toho teplem roztáhl píst a dojel. Nechal jsem ho asi 40 sekund vychladnout a dál jsem stíhal skupinu. Upřímně se mu ani nedivím, kdyby mně někdo takhle šlapal na krk, zakousnul bych to už v půlce :D

Vyhoupnutím na hřeben Krušných hor jsme dostali pěknou větrnou facku. Teplota klesla do podzimových hodnot. Prázdné žaludky se začaly hlásit o slovo. Míříme na rozhlednu v Kateřině, využíváme místní pohostinství. Mezitím se nám krásně vyčasilo. Tvrzení, že „z toho mraku nezaprší“, se nám potvrdilo a hurá domů.

Mezitím, co jsem opět chladil, bylo rozhodnuto, že uděláme vůbec první roťáckou fotografii na náměstí 1. Máje v Chomutově. Odjezd z náměstí byl individuální. To znamená, že se všichni rozloučíme a potom se ještě několikrát navzájem rozlučujeme po cestě ke svým garážím, křížíce Chomutov. Je to takový náš milý nešvar.