Zetorem 25A z Chomutova do Slavkova u Brna a zpět

2014-slavkov-1-smallDva nadšenci, jeden traktor a jeden velký nápad. Rok co rok se ve Slavkově u Brna poslední víkend v červnu koná velká veteránská akce – Oldtimer festival, na který se sjíždí příznivci historických strojů všeho druhů a to nejen z Čech, ale i ze sousedních států. Festival se Tomášovi z Lažan u Chomutova zdál jako výborný cíl výletu. Zbývalo najít si parťáka, jímž se stal David ze Spořic, a mohlo se vyrazit.

Možná se ptáte, v čem je háček. Háček není v ničem. Je tu jen jeden malý detail, kluci jeli s Lízou, což je Tomášův traktor Zetor 25A z roku 1952 a jen cesta tam je dlouhá nějakých 400km.
A jak výprava probíhala, si můžete přečíst právě zde.

Start povolen

Byli jsme domluveni, že ve čtvrtek po desáté hodině dopolední vyrazíme směr Slavkov. Kvůli technickému dolaďování jsme oficiálně vyrazili ve 12:00 od jedné nejmenované prodejny v Chomutově. Vše bylo do puntíku naplánováno. Především cesta. Naprosto přesně jsme věděli, kudy pojedeme – spodem – pod Prahou. Možná bych mohl vyjmenovat všechna naplánovaná města, kterými chceme projet. Asi Vás zklamu. Takové místo bylo jen jedno – Neumětele. Zbytek cesty spočíval v aktuálním studování autoatlasu. Traktor je k tomu přímo ideální. Pohyb průměrnou rychlostí 22km/hod dovoluje vyhledat správnou cestu v úseku mezi přečtením ukazatele a dojetím ke křižovatce.

(přiznáváme, pár kilometrů jsme jeli i na navigaci a to především v úsecích, kde mapa přecházela z jedné stránky na druhou anebo v případech „českého značení“, kdy jedete třicet kilometrů k nějakému značenému městu a při posledních pěti kilometrech z veškerého značení ono město záhadně zmizí)

První kilometry

Začátek cesty se nesl v duchu poznávání a očekávání toho, co přijde. Cesta přes Žatec a Rakovník byla, dá se říci, rutinní a známá. Těsně před první pauzou za Svojetínem nás pobavil řidič protijedoucího vozu, který spatřeje nás dupl na brzdy a s otevřenou pusou sledoval náš průjezd. Asi nějaký pamětník.

Přijíždějíc do Rakovníka, přepadeni hladem, jsme chtěli zastavit na oběd. To se nepovedlo, Rakovník jsme přefrčeli bez zastávky. Nyní se chopil iniciativy David: „Ještě chvíli vydržíme a dáme si v Roztokách u pana Antoniho medvědí tlapu“. V Městečku byl u silnice zaparkovaný Jeep Willys. Tomáš ho hned shledal povědomým a neprodleně kontaktoval jeho majitele. Z přestávky na pozdravení se stala příjemná „kecací“ půlhodinka.

Medvědí tlapa

V Křivoklátu jsme minuly právě zavřené muzeum motocyklů Jawa a ČZ (otevřeno o víkendu nebo po předchozí domluvě). A vydali se do restauračního zařízení v sousedních Roztokách, pověstného právě „medvědí tlapou“, což je místní pokrm podávaný s extra gramáží masa. (nejsme kuchařka, takže nezbývá, než to okusit osobně) Tlapa nás náramně zasytila a my mohli pokračovat v cestě, která byla sakra do kopce. A není se čemu divit, když jsme v Křivoklátských lesích. Bylo něco před čtvrtou hodinou odpolední.

Cyklista překonal sám sebe

Právě při stoupání z Roztok se za nás dostal náruživý cyklista. Líza si to bafala na pětku. Při podřazení na čtyřku nás cyklista začal pomalu dotahovat a už na dálku bylo podle kolísavého pohybu ze strany na stranu vidět, že mu jízda za námi nedělá radost. Když začal naftový obláček pomalu růst a tmavnout, cyklista ze sebe vydal poslední zbytky sil a s nepěkným výrazem nás po pár kilometrech předjel. Těžko říci, jestli byl na vrcholu stoupání více zadýchán on nebo Líza.

A hurá do neznáma

Další metry silnice pro nás byly nové a neznámé. Takže hned u prvního rozcestí začalo nahlížení do mapy. A také začaly zastavovat projíždějící vozy s nabízenou pomocí. Aby toho nebylo málo, přišel první ohyb mapy. Takže se každá rada náramně hodila. Ale to už jsme se blížili k cíli dne – Neumětelům. Tomáš si velmi přál pohlédnout na místo spočinutí Šemíka, věrného oře Horymírova.

2014-slavkov-2

Neumětele

Do Neumětel jsme dorazili po sedmé hodině večerní. Projížděli jsme obec tam a sem a neúspěšně hledali onen pomník. Náhle od vodní nádrže vstal rybařící muž a smekal před námi svůj trempský klobouk s přátelskými slovy. Jak jsme později zjistili, jednalo se o Milana, místního nadšence. Opatrně jsme si u něj zajistili nocleh, respektive souhlasil s tím, že nás pustí na svou zahradu. Nešlo ani tak o spaní, protože jsme měli spacáky a karitaťky. Šlo především o Lízu, aby nebyla vystavena na ulici napospas náhodnému vandalovi.

Zjistili jsme, že v Neumětelích žije spoustu príma lidí. Byli jsme ujištěni, že u Milana o nás bude postaráno, na což jsme přišli záhy sami. Seznámil nás se svými sousedy, poseděli u pivka. Objednali nám nějaký uvítací proviant. Potom nám Milan doslova vyrazil dech, když nám v sudu ugriloval celé kuře, které jsme společně v jeho dílně zhltli. Pomalu se blížila půlnoc, Milan přinesl tahací harmoniku a Tomáš mu ukazoval různé finty. V jednu hodinu ráno jsme ulehli. David do vozejku a Tomáš na vojenské lehátko. Ráno jsme se rozloučili s Milanem a vyrazili...

….vstříc dalšímu dobrodružství

Se sedmou hodinou jsme opustili Neumětele a vydali se na Benešov, první „velké“ město na východ od Prahy. V Chotilsku byla naše první pauza, zastavili jsme před sámoškou, s tím, že se napijeme a za 10 minut pojedeme. K naší smůle nám přišel okouknout Lízu jeden místní obyvatel původem z Pesvic. Z deseti minut bylo rázem půl hodiny. Povídalo se překvapivě o traktorech. Pak jsme vzali roha, protože před námi bylo necelých 300km. Byl pátek a nebylo radno ztrácet čas, protože maximálně do soboty do rána musíme být ve Slavkově.

Na východ

Po přejetí Slapské přehrady Líza žrala kilometr za kilometrem. Minuli jsme Konopiště, kde jak známo, Jára Cimrman zachraňoval českou část monarchie. Následovala dlouhá cesta přes Benešov do Vlašimi. V Domašínské bráně nám byla kolem třinácté hodiny načepována limonáda podobná Kofole. Následovalo informování přátel o naši poloze a hurá opět na naši pouť podél tankodromu D1.

Objížďka

To by nebyla správná cesta po České republice, kdybychom nenarazili alespoň na jednu objížďku. Sice nám přišla docela vhod, protože jízda Lízou je přes přilehlé prdelky mnohem zábavnější a cesta hned ubývá rychleji. Nevýhodou jsou naskakující kilometry.

Pelhřimov jsme bleskurychle projeli, protože zde hlídkovali příslušníci, charakterističtí pro tento kraj. Ale více o nich ve fotogalerii.

Semafory

Mezi Pelhřimovem a Jihlavou opravovali komunikaci a v úsecích byl průjezdný jen jeden pruh. V těchto úsecích stáli kyvadlové semafory. Muselo se na to strategicky. Naštěstí jsme vždy dorazili na červenou, což nám zajistilo novou zelenou. Mezitím se za námi utvořila kolona cca osmi aut. Skočí zelená, zatímco pouštíme auta za námi, vytáčíme motor a vyrážíme co nejrychleji na druhou stranu, abychom stihli projet, než jim skočí zelená. Když už se to nepovedlo, naštěstí jsme už byli vidět z druhého konce a lidé se jen upřímně smáli, jak nás Líza vyhazuje ze seděl a my se držíme, čeho jde.

Takto to bylo 4x při cestě tam a 4x při cestě zpátky.

Návštěva u pětadvacítkáře

Bylo domluveno, že až se budeme blížit k Jihlavě, ozveme se Márovi - fandovi stránek Zetor 25 na sociální síti. Myslili jsme, že bydlí pár kilometrů od Jihlavy. Bylo jich 30. Ale nakonec jsme usoudili, že trasa vrchem přes VelMez bude mnohem lepší než přes Třebíč a vlastně nás Mára zachránil.

Už zdálky Mára slyšel Lízu štěkat a měl z naší návštěvy neskutečnou radost (alespoň to tak vypadalo). Jenže, z desetiminutové pauzy na pozdravení se stala hodina něco. Dali nám chlebíčky a výborné steaky. Přišli jsme na to, že do Slavkova to je ještě 100km. Bylo lehce po jedenadvacáté hodině. Věděli jsme, že i když pojedeme co to dá, tak dneska dojedeme do Slavkova až zítra.

Padla tma

Cestou od Marka od Měřína padla tma a započala noční „erzeta“. Polovina se táhla po nekonečně dlouhé rovince podél dálnice, polovina přes hluboké lesy po klikatých okreskách tak čtvrté třídy. Na nich to ubíhalo sakra rychle a pomalu se blížili k cíli.

Zastávka

V Zastávce proběhla zastávka. Kopli jsme do sebe energetický nápoj s tím, že nás alespoň placebo efekt udrží při životě až do cíle a pokračovalo se. Před Brnem nás dojelo auto, a na just zaplé dálkovky, tak Tomáš máchal rukama a klepal si na čelo, ať koukaj zhasnout. Auto nás předjelo a hle, oni to dopraváci. Raději nás neřešili :D. Není se čemu divit, blížila se půlnoc. Dojezd do Slavkova jsme posunuli. Maximálně do jedné tam budeme.

Brna se nebojte

V plánu bylo za jakékoliv okolnosti podjet Brno a vyhnout se mu oklikou. Po tom, co nám třetí člověk po cestě tvrdil, že se Brna bát nemáme a máme jím projet, že to je úplně jednoduché a bezproblémové, že tam žádný provoz není a pojedeme stále po hlavní. Rozhodlo se, že to riskneme. Ha, nazval bych to chybou století. Začátek Brna celkem OK, druhá půlka – katastrofa. Prý furt po hlavní. A když přijedete na „téčko“, kde hlavní končí, tak je to po hlavní kudy?! Nebo když podle šipek máte jet rovně, dojedete na křižovatku a můžete jet jen doleva nebo doprava?! Brno jedno velké bludiště, furt nás to hnalo na dálnici. Ve tmě nešlo rozeznat, jaká značka je zelená a jaká modrá. A když už to z pěti metrů šlo rozeznat, tak bylo 5 cedulek zelených a jedna modrá. Zoufale jsme to zapíchli na benzince, abychom se optali na cestu. To nám pomohlo projet asi další tři křižovatky.

(abyste rozuměli, mobily nám umřeli už před brnem, protože Tom občas použil navigaci a David měl zapnutou aplikaci na počítání ujetých kilometrů, která sice spočítala, že cestou z Chomutova do Neumětel Líza spotřebovala 2563 kcal na 100km, ale druhý den už aplikace přestala ukazovat tak jak má. Dobíjení bylo stavěné pouze na noc, takže tolik k situaci moderní doby)

Kdyby nás z teho Brna nevyvedl taxikář, vracející se ze šichty domů, bloudili bychom v Brně ještě teď nebo by nás už dávno zavřeli. Navíc se za námi ještě vrátil, aby nám řekl, že objížďku, po které nás naváděl, již zrušili a cesta tak bude mnohem jednodušší. Příjemný to člověk. Navíc vlastník Tudora.

A je to tam – Slavkov

Vjíždíme do Slavkova a hledáme zámek, náhle cedule Konec Slavkova. Hm, aha. Tak jedem dál. Najednou bez odbočení opět vjíždíme do Slavkova, kde je po 500 metrech modrá dopravní značka Slavkov doleva. Asi už jsme unaveni cestou.

Stále hledáme zámek. Na náměstí nás zastaví Polák a Ukrajinec, což jsme nevěděli.
Ptáme se: „Kudy na zámek?“
Oni: „Što? Zá-mek? Burza. Kde jest burza?“
My: „Nevíme, my jsme tu poprvé. Hledáme zámek.“
Oni: „A kde burza?!“
Raději ujíždíme. Ptáme se na zámek. Když shledáme, že je přímo za námi, spadnou nám od srdcí metrákové balvany.

V 02:30 jsme stanuli před bránou. Zamčenou. David (prý vyčůraně) dává mobily na nabíječku a Tomáš přelézá zámecká plot, aby našel pomoc. Spát před bránou bylo vyloučeno, protože kolem chodilo spoustu podnapilých ukrajinců, kteří by nás přinejmenším mohli ukradnout.

2014-slavkov-3

Bránu nám otevírá přímo hlavní organizátor akce se slovy, že potichu můžeme zajet do zahrady.

Organizátor: „A odkud jste, kluci?“
Tomáš: „Z Chomutova.“
Organizátor: „Jo, takže jste to teď sundali, jo. Tak si sem vemte i ten plaťák. Vemte to sem všechno.“
Tomáš: „My jsme ale přijeli po ose.“
(odmlka)
Ogranizátor (odvracejíc oči v sloup): „To si děláte... Sakra chlapi, zítra se mi hlašte, o tom se ještě pobavíme.“

Pak nám sdělil cestu na toalety. To půjdete tady za roh. Vlezete do zámku, půjdete doprava, dolu po schodech, doleva a tam už to najdete. Vyndali jsme si potřeby na spánek a šli se umýt, protože jsme po té cestě byli umounění jak horníci a to i přes to, že jsme se po cestě průběžně myli.

Vrátíme se ze sociálního zařízení a říkáme: Přikryjeme vozejk plachtou, kdyby pršelo. Nemusím říkat, že všechno bylo očouzené od výfuku. Koukneme na ruce a jdeme se umýt znovu. Přijdeme a říkáme: Zavážeme tu plachtu, kdyby foukalo. Koukneme na ruce a jdeme se znovu umýt.

Potom si nás zavolal hlavní organizátor a po třetí hodině v noci nás zaregistroval do soutěže.

Spánek

V pátek jsme ujeli nějakých 300km. Na cestě jsme strávili zhruba 19 hodin. Po čtvrté hodině ranní jsme konečně usnuli. Znáhla DINGGGG – odbilo 04:15. Oba vzhůru. Snažíme se usnout. DINGGGG 04:30 Snažíme se opět usnout. DINGGGG – tři čtvrtě. Konečně usínáme. Chvíli po páté to vzdáváme, furt kolem někdo chodí. David vstává, Tomáš ho následuje.

Sbalíme spaní. Umyjeme se. Jsme obdarováni pořadatelskou kávou a rozkoukáváme se.

A už to začíná

Jsme hodinku a půl vzhůru, stojíme u Lízy a přichází partička odborníků. Pán, kolem šedesátky se na Tomáše zle podívá a praví. „To je váš traktor? Ten motor je špatnej, z té nálevky NESMÍ téct olej, jak tam teče, tak je motor vylágrovanej.“ (olej z toho místa obvykle uniká, protože tudy motor dýchá) Ani to, že Líza přijela 400km po ose mu nevymluvilo, že ten motor v p*deli není.

Na takové odborníky jsme byli připraveni, jsou totiž na každém srazu a říká se jim buď klasicky brouci pytlíci a nebo matičkáři, protože je ani tak nezajímá, co máte za stroj, ale poznají, že máte na nosiči místo matky na 14ku klíč matku na 13ku. A nemáte to originál.

Takže jsme se dozvěděli, že Líza má vylágrovanej motor, potom, že vedle stojící Zetor 3011 má prerobenú prednú nápravu, která přerobená opravdu nebyla a takhle partička pokračovala přes celý výstavní prostor.

Slovenský kolega

Věřili jsme, že už nás nic horšího nepotká. Opak se stal pravdou. Zanedlouho za Tomášem přišel slovenský kolega a začal klást otázky, názory, rady a připomínky různého typu, které Tomáše značně rozhořčily.

„To je nádherný zvuk toho motora! Ako si pekně blafá, naozaj pekné!“ To byl Tomáš v dobré náladě. První otázka: „Kto vám robil motor?“ - - „Ten jsme dělali sami doma.“ Tato otázka, i s odpovědí, padla vícekrát za sebou, doprovázena komentáři typu: „To nemožete robit sami, u nás na Slovensku nikto nevie robit motory.“ Tomáš na komentáře ZATÍM nereagoval.

Druhá otázka: „Kto vám robil vstrekovacie čerpadlo?“ - - „To jsme také dělali sami doma.“ Otázka opět padla několikrát s komentářem, že nie, že to nelze. Tomáš začal být poněkud nevrlý.

Inteligentními otázkami to pokračovalo. „Naštartujete ho aj kl´ukou?“ - - „Ano, bez problémů.“ - - „Aj za studena?“ - - „Ano, pokud není natolik ztuhlý, aby s ním nešlo ani otočit. První typy 25tek se startovaly jen klikou.“ - - „To nie je možné! Ja nepoznám nikoho, kto by to dokázal!“ Tomáš se ho snažil přesvědčit, že to jde. „Môžem si to vyskúšať?“ Dostal kliku a „jen do toho“. Odborník začal zápasit s Lízou a jejím motorem (který je, jak jsme se dozvěděli ráno, úplně vyběhaný). Najednou zápasil s kompresí. Tlačil klikou směrem dolů a Tomáš litoval, že mu v tu chvíli nezvedl dekompresi. To by byl ukázkový kotrmelec! No co, nakonec se mu povedlo roztočit motor. „Tak to ide nooo, ale teraz je teplý, ale studený nikdy!“ Tomáš se ho, velmi zvýšeným hlasem, zeptal: „A to si snad taky myslíte, že to tahali koně?“ - - „Áno, prvý roztiahli koňmi a ďalej sa štartovalo naštartovaným traktorom!“ - - „Tak si to tahej koňma a já budu točit klikou!!!“

To však nebyl konec. Po projití části výstavy jsme šli kolem Zetoru 25K. Marek (Tomášovo známý ze Znojma) řekl: „Tome podívej, tvůj kamarád.“ Tomáš přistoupil blíže, aby zjistil, jaká moudra tam ten „slovenský kolega“ vykládá. „Áno, áno, to sú ony - ty originálné maďarské Barumky.“

„Chcel som sa ešte opýtať, kde sa dajú kúpiť tyto originálné blatníky? Ale tyto kulaté, nie hraneté, ale tyto kulaté. Ty se mi páčí, tyto kulaté.“ Tomáš: „Na internetu“, Marek: „Na internetu“, David: „Na internetu“.

„Chcel som sa ešte opýtať. Môžete mi dať telefónny kontakt?“ - - „Já nemám telefon (raději), ale můžete mi napsat na Facebook.“

„Chcel som sa ešte opýtať. Kde sa dajú kúpiť originálné gumy na káčko? (Zetor 25K) Je to rozmer deväť celých nula nula na tridsať šesť.“ - - „Devět na třicet šest objednáte kdekoli v pneuservisu.“ - - „To nie je deväť na tridsať šesť, to je deväť CELÝCH NULA NULA na tridsať šesť.“ - - „Tak si kup jaký chceš a dej mi už pokoj!“

Dále jsme se dozvěděli, že áno, že záleží každé tisícině, především u regulátoru, ale že element nemusí mít originální rozměr 6,48, ale že stačí 6,5 , protože na nějaké setině vůbec nezáleží.

Přídavný setrvák

Z rozhovoru dvou mladíků jsme byli dosti rozjaření. Dozvěděli jsme se totiž, proč Líza tak krásně přede v nízkých otáčkách. Já nevím, že jsme na to nepřišli sami. Je to totiž tím, že Líza na rozdíl od ostatních Zetorů nemá hydrauliku, ale má místo ní přídavnej setrvák (mladíci se bavili o náhonu řemenu pozn. red.) On totiž Tomáš, když ten setrvák zapne, tak on jak je malej a širokej, tak krásně udrží motor bafat na tak nízký volnoběh.

2014-slavkov-4

Hele, šest set třináctka

Už od rána přijížděly do areálu zámku mnohá vozidla a motocykly. Zhruba po hodince sledování jsme zpozorovali, že právě spojení „Hele, 613ka“ říkáme nějak často. Ve finále jich tam bylo 10 možná 15. Skorem víc jak Octávek. Do toho několik Tater 603. Až jsme ze začali bát, jestli se zde nekoná nějaký sjezd a něco se nechystá. Ve finále přijeli „kluci z páté bé“, takže byl zachován pořádek.

Projevené uznání

Již od našeho příjezdu měl hlavní organizátor jasno. Měli jsme dostat pohár, za nejvzdálenějšího účastníka přijetého po vlastní ose, i když to nebyla tak úplně pravda. Jeden Polák prý přijel autem nějakých 1000km. Ale asi se jim zdálo, že 1000km autem je nic oproti 400km na traktoru. Byli jsme tedy oceněni pohárem a každý sadou šesti svátečních piv.

Po tomto aktu jsme se stali nepatrně středem pozornosti. Okolí nás začlo vnímat poněkud jinak. Lidé vyděšeně chodily a ptali se, jestli jsme opravdu přijeli až z Chomutova a jestli jsme to opravdu my, ti magoři, co přijeli po ose. Vyptávali se na všechno možné. Ale nám to nevadilo.

Dokonce šel kolem pán a manželce říkal, že to jsme my, ale že to je Zetor 15, že to má Líza na kapotě napsané špatně. Úsměvné.

2014-slavkov-5

Zákusek

Protože Tomáš už kdysi jel do Syrovic u Brna na kafe, rozhodli jsme se, že návštěvu Slavkova završíme malinovým dortíkem v zámecké restauraci. Byl vynikající.

Předčasný odjezd

Když jsme si po nočním příjezdu do Slavkova myli ruce, řešili jsme víkendový program. Plánovaný odjezd byl v neděli večer nebo v pondělí časně ráno. David špásoval, že ještě abychom domů jezdili už v neděli ráno, když už se sem táhneme takovou štreku, tak tu pěkně zůstaneme, co to půjde.

Realita byla jiná, ve Slavkově jsme nakonec byli nějakých 13 hodin. Odpoledne se většina účastníků rozjela ke svým domovům a my jsme také neváhali. V 16:00 jsme opouštěli Slavkov míříce do Otína, kde jsme měli zajištěn nocleh právě u Máry – fandy stránek Zetor 25.

Cesta zpět

Místní pořadatelé se nás snažili přesvědčit, že zpátky můžeme jet přes Brno, že nám sdělí cestu. Ale Tomáš jim řekl, že do Brna už traktorem v životě nevjedeme, bylo nám tedy poraděno, kudyma Brno podjet. To nám hrálo do karet, cesta to byla pěkná a navíc vedla přes Syrovice, kde má Tomáš příbuzné. Proto bylo povinností tam alespoň pozdravit. Maximálně 10 minut a pojedeme. Takže jsme se dobouchali na vrata a byli „vtaženi“ dovnitř. I přes náš odpor nám byla podána teplá večeře. Jako obvykle, z 10 minut se stalo minut 70 a náš plánovaný příjezd do Otína se rázem přesunul z desáté hodiny na jedenáckou. To nevadilo a i tak jsme byli přijati. Ale nutno podotknout, posledních pár kilometrů jsme měli oba co dělat, abychom se udrželi při životě a především a silnici.

Otín u Měřína

Tohle místo prostě musím zmínit, není nad to posedět se stejně postiženými lidmi v garáži u pivka. A ráno prohnat Lízu a Márovo Zetora 25 s boudou po louce, porovnat jízdní vlastnosti a tak podobně.

Musím uznat, že Mára se umí otáčet. Mezitím co jsme dospávali časový deficit, tak udělal kolínko na výfuk. Bylo to celkem potřeba. (Protože fotogalerie ;) ) A hodně nám tím ulevil.

Ještě než jsme odjeli, Tomáš pošteloval motor na Márovo Zetoru a ukázal, že umí.

Domů jsme ani tak nepospíchali, protože jsme ušetřili jeden celý den předčasným odjezdem ze Slavkova. Cestou jsme si vyprávěli zážitky z cest a ze Slavkova a vůbec, všechno možné. Bylo příjemné jet trasou, kterou jsme znali z pátku, nemuseli jsme tak často koukat do mapy a bylo nám jasné, co nás čeká.

2014-slavkov-6

Domašínská brána - Vlašim

Toto místo se nám zalíbilo. Opět jsme zde zastavili zkrotit žízeň a utišit naše kručící žaludky. Vyhledali jsme toaletu a umyli si naše zasviněné ruce. Vedle u stolu si šeptali důchodci: „Jo, jo, oni přijeli tím veteránem, tím traktorem. Hele jsou špinaví, to asi cestou opravovali.“ Chtěl bych důrazně podotknout, že jsme byli jen ušpinění prostým užíváním stroje, nikoliv opravou. Ta byla totiž jediná. Cestou do Slavkova jsme uklepali drátek z patníku na kastlíku. Málem jsme kvůli tomu nedojeli. :)) Ale naštěstí jsme měli reservní drátek, na rozdíl od spojovacího materiálu.

V restauraci nás měli možná za blázny, protože jsme tam byli už podruhé. A nyní jsme se doslova tlemili na celé kolo, protože jsme vzpomínali na policistu z Pejžimova. A vymýšleli, co vtipného napíšeme našemu on-line reportérovi Martinovi.

Nocleh

Domašínskou bránu jsme opustili po půl osmé večerní se slovy, že MAXIMÁLNĚ do osmi někde zastavíme a optáme se na přenocování někde na vsi. Jenže, to bychom nebyli my, kdybychom nejeli až do Benešova. Poté jsme už na žádnou vhodnou vesnici nenarazili a valili to dál do tmy. Najedou Tomáše cosi osvítilo, Milan přeci říkal, že můžeme kdykoliv přijet, přespat, pokecat. Jedem do Neumětel!

Tak trochu nám nedošlo, že tam dříve jak o půlnoci nedojedeme, ale říkali jsme si, prostě jedem a zkusíme to. Do toho začala v malém množství padat voda z nebe a ze silnice se stala závodní dráha slimáků. Po pár hodinách jízdy byli úplně všude, jak lítali od kol za doprovodu proudů vody.

V Chotilsku jsme opět zastavili na známém místě, našli olejový flíček z pátku, Tomáš se napil, málem nás sežral pes a jelo se dál.

V Neumětelích bylo ticho. Není se čemu divit, byla jedna hodina v noci. Váhání bylo dlouhé. Zazvonit na Milana? Postavit stan na návsi, když už nás tu znají? Nakonec jsme rozhodli, že stan postavíme za na nějaké louce. Bohužel zde bylo pouze rozorané pole. Jeli jsme dál. Měli jsme i takové chutě, že pojedeme durch až do Chomutova, ale tím bychom naprosto zabili následující den. Už jsme byli tak zoufalí, že jsme zajeli na první odbočku a v půl druhé v noci poprvé postavili stan.

Záhy jsme zjistili, že je od nás asi 40metrů kolejiště. Hodinu co hodinu jsme naslouchali hlubokému klaksónu, jenž mašinfírové s chutí používali. Z klidné silnice vedle nás se stala hlavní tepna, takže jsem měl po probuzení pocit, že se stan přemístil přímo pod kola projíždějících kamionů. Ale nám to bylo jedno, byli jsme rádi, že je ta příšerná noc za námi a můžeme pokračovat k domovům.

Roztoky

Na medvědí tlapu bylo příliš brzy, hospoda měla ještě zavřeno, ale protože pan Antoni je velice vlídný člověk a byl potěšen naší návštěvou, udělal nám snídani, společně jsme spolu poklábosili a pokračovali v jízdě.

Po zbytek cesty se již nestalo nic zvláštního ani neobvyklého.

Ve 14:00 jsme v Lažanech odpřáhli přívěsný vozík a s radostí objeli několik známých. Všichni byli poněkud překvapení, že po tak dlouhé cestě nejsme zničení a ještě máme chuť jezdit s Lízou po okolí.

Závěrem…

…bych se rád omluvil za to, že článek je dlouhý jak cesta do Brna. Nazval bych ho spíše cestopisem. Akce Slavkov v nás nechala tolik vzpomínek, že bylo bezpodmínečně nutné všechno písemně zaznamenat. Slavkov možná někomu nejde přes jazyk. Je to naprosto odlišná akce, na kterou v ČR nejsme zvyklí, ale s tím jsme tam jeli. Byli jsme tam poprvé, plni očekávání, které se naplnilo.

2014-slavkov-7

Přijeli jsme s pocitem krásně prožitých pěti dnů na stroji poválečné Československé výroby. Najeli jsme něco málo přes 800km, strávili jsme za volantem bezmála 50 hodin čisté jízdy. Od čtvrtka 12:00 do pondělí 22: 00 jsme spali dohromady možná 21 hodin (jestli nepřeháním).

2014-slavkov-8

Byla to krásná ukázka toho, že i život na silnici je určitým druhem života. Kdy se vám stane, že si nezávisle pokecáte s kolemjdoucí osobou nebo vedle stojícím skútristou, když stojíte na semaforu? Moc často ne, že? Byla to krásná ukázka toho, že i na silnici se OBČAS ukážou lidi, kteří obětují chvilku svého času a mezitím než přijde vhodné místo k předjíždění, prohodí s vámi pár úsměvů a pokynou navzájem rukou, i když je zrovna zdržujete v cestě za jejich cílem. Ale nebudu senilní, jen jsem měl potřebu poukázat na to, že i život na silnici je určitý druh kultury a je třeba ho udržovat na nějaké úrovni.

PS: chtěli bychom poděkovat všem, kteří mají na naší výpravě sebemenší podíl, ať jsou to lidé z Neumětel, Mára z Otína, kuchař z Řečice, slavkovští pořadatelé nebo jen Ti, kteří se zajímali o naši polohu a mnoho dalších. Děkujeme!

Pokud se najde někdo, kdo to dočte až sem, má můj velký obdiv. A jsme mu za to vděční.

Malé upozornění na konec: Nezdráhejte se napsat jakýkoliv komentář a nezapomeňte prolítnout fotogalerii :)

David, Tomáš a Líza

Komentáře   

 
Martin
+3 #11 Martin 2014-08-18 18:00
Jste oba frajeři.moc se vám to povedlo.už jenom to že je pojizdný je úctyhodný výkon a k tomu ta cesta no to je až neuvěřitelný.
Citovat
 
 
Mili
+2 #12 Mili 2014-09-02 08:52
Jsme vděčné "tetě Dohnalové"(Litv ínov), že nám o Vás řekla. S velkým zaujetím jsme si přečetly váš příběh a máme z Vás radost. Bylo to krásné, jen tak dál. Mili a Hana :-)
Citovat
 
 
Erik
+2 #13 Erik 2014-09-09 03:13
Brácha a jeho kámoš borci.Klobouk dolů
Citovat
 
 
Jirka
0 #14 Jirka 2014-10-25 17:25
Podobný nápad dojet do Brna Líšně mám v hlavě už několik let, původně jsem to plánoval jet se Zetorem 15, možná taky vyrazim ale spíš se zastávkama na zajímavých místech.
Citovat
 
 
DavisFled
0 #15 DavisFled 2014-11-15 21:24
Jirko, jsi někdo z okolí CV? :-)
Citovat
 
 
František
+1 #16 František 2015-02-26 09:02
Kluci, viděl jsem Vás na Slavkově, ale netušil, co máte za sebou. Máte můj obdiv. Já zatím jel 35km s PF 62 a 200km se Sipoxem, takže trochu vím, co jste podstoupili. Ještě jednou obdivuji Vás.
Citovat
 

Další informace