100 let značky ČZ

Když někdo slaví 100 let, je to vždy velká událost. A rozhodně, jde-li o jednu z nejznámějších značek u nás. Protože každý z členů RR vlastní alespoň jeden motocykl ČZ, nebo jeho stroj pohání řetěz ČZ, nemohli jsme na tomto mejdanu chybět. Abych byl upřímný, moc se mi tam nechtělo. Bude tam spousta lidí, hemžení, rámus, a to já nerad. Ale jak řekl Šíro, 100 let je jednou za život.

Vyrážím tedy s ostatními směr Křivoklát, Příbram, Slapy. Cesta je bez problémů, stroje jen letí. Vlastně toho lítalo více. To kdesi v křivoklátských lesích jede Romo na své rikše, rozuměj, dává tomu kouř, poctivě vysedává zatáčky, když tu se za něj přilepí automobil a laškovně zabliká světly. Na to je již Romo zvyklý a tak zamává na pozdrav. Světla auta se rozblikají s ještě větší intenzitou. Á, nějaký nervóza. Tak jeď ty pospíchale, a rukou dává pokyn k předjetí. Ale auto se ho drží jako klíště a navíc pustí výstražné blinkry. A sakra, co se děje, šrotuje Romovi v hlavě a raději zastaví u krajnice. Auto přibrzdí vedle něho, okénko spolujezdce jde dolů. Vykoukne paní a nesměle špitne: „Pane, otevřel se vám kufřík.“ Romo vrhne pohled do zavazadlového oddělení svého stroje. A opravdu. Z pootevřeného kufříku se po silnici táhnou dvě nohavice spoďárů a rukavice se už také sápou ven. Za chvíli přijíždí další členové výpravy ověšeni doplňky Romovy výbavy. „Romo, ty jsi vypustil brzdící padák?“ Přesně to připomínal batoh a upínací popruhy, táhnoucí se po silnici. Postupně se shromáždila kompletní výbava, jen čepičku už nikdo nikdy neviděl.

Kdesi u Zdic nás předjíždí další tlupa motorkářů. Do hluku motorů se ozývá jejich volání: „Taky do Strakonic?“ A pak už v klidu dojíždíme k hrázi Slapské přehrady. V klidu, protože Šíro se svou ortopedií tvoří na klikatých silničkách dokonalý špunt, který přeruší veškerý provoz. Tímto se všem postiženým omlouváme. Na druhou stranu, mohli se alespoň jednou beze spěchu kochat krajinou.

Odbočujeme z hlavní silnice na tu, která vede snad na konec světa. Několik kilometrů poctivých dlažebních kostek nás zavede k hrázi Slapské přehrady. V kempu si nacpeme pupíky, uděláme zdravotní procházku a jdeme spát plni očekávání sobotních událostí.

Ráno vyjíždíme okolo půl sedmé, což se mi nelíbí. Na nejbližší pumpě si dáváme snídani, koláče, kávu, horkou čokoládu, což se mi líbí. Cestou do Strakonic nás míjejí další čezety. Před tovární bránu dorážíme právě včas, abychom se vyhnuli frontovému boji při prezentaci. Necháme se zvěčnit na památeční fotografii, zaparkujeme stroje a jdeme se kochat. Co vám budu povídat, je toho tady mraky. Bicykly, motocykly staré, motocykly nové, stroje závodní, stroje cestovní, prototypy. Snad vše, co z brány ČZ vyjelo.

Když usoudíme, že toho máme dost, vyrazíme na prohlídku továrny ČZ a.s. Postupně procházíme snad všechny provozy v areálu, včetně kantýny. Tak dlouhou pěší túru jsme na žádné své motovýpravě snad ještě nepodnikli.

Je potřeba dobít energii další podrobnou prohlídkou strojů na výstavě a opětovnou návštěvou závodní jídelny. To nás jistě zachránilo před krutou smrtí hladem, protože restaurace v kempu byla již zavřená.

Nedělní cesta zpět byla opět pohodová, kufříky zůstaly uzavřené, jen jsem doplnil žárovky. Patrně popraskaly z přílišného rozrušení z návratu motocyklu do svého rodiště. V Příbrami se ještě stavíme u stejně postiženého kamaráda (postiženého starými stroji), v Roztokách na oběd u Jezzu, ve Vernerově mlýně na spouštění motoru, a jsme doma.