O pohár hraběte Chotka 2017

Na Chotka, jak akci důvěrně nazýváme, se každý těší. Trochu osobní statečnosti vyžaduje ranní vstávání, ale většinou to stojí za to. Prostředí zámku Velké Březno je pro veterány jako dělané a projížďka Českým středohořím nemá chybu.

Počasí bylo tentokrát nejisté. Po kopcích se ráno válely mraky a tak pořadatelé poněkud podlehli panice a před zámek postavili pro motorky stanový přístřešek. Vzhledem k motorkám jistě ohleduplné, pro fotografy drobná nepříjemnost, milovníci atmosféry si smutně povzdechli. Trochu jsem si připadal jako na tržišti.

Po registraci jsme zhodnotili rezervy v délce našich opasků jako dostatečné a vrhli jsme se na kontrolu místního stravování. Část hodnotila kvalitu klobás a já si dal s Jitkou koblihovou soutěž. To vzrušující napětí, při hledání dírky s marmeládou, je k nezaplacení.

Startujeme na okružní jízdu „závodu“ a podél Labe se vracíme zpět do Ústí. Na Střekově je první zastávka. Poté, co při hodu na cíl rozházím granáty po celém střekovském nádraží, se jdeme pokochat parním čerpadlem na vodu. Nádherný kousek v nenápadném domku nádražní vodárny.

Dále pokračujeme proti proudu Labe v koloně pragovek, tatrovek, škodovek a jiných starých prdlavek. Na tvářích kolemjdoucích to vyvolává úsměv a nadšení, tváře některých řidičů za námi naopak rudnou a nafukují se k prasknutí. No a co, je víkend, není kam spěchat. A co teprve když první vůz v koloně, začne v Sebuzíně odvážně stoupat na Tlučeň. Šneci radostně pobíhají okolo, mnozí řidiči odstavují své automobily a svačí, a my v zájmu zachování spojkového obložení odvážně kličkujeme kolonou.

Tak se postupně přes kopečky a vesničky dostaneme až na zámek v Ploskovicích. Zde je tradiční polední pauza na oběd. Tentokrát netradičně v restauraci před zámkem. Čas příjezdu jsme docela vychytali a tak usedáme na jedno z mála uvolněných míst. Lavice ani nestihla vychladnout, na rozdíl od masa v omáčce. Navázali jsme známost s jednou místní kočkou a všichni doufáme, že blechy kočičí na člověka nejdou.

Po obědě dáme malou siestu v zámeckém parku. Jak říká Jarda, 20 minut do každého očka. Nakonec se sám do toho odpočinku tak zabral, že se traktorista přišel podívat, zda opravdu vypnul motor. Před odjezdem ještě navštívíme zámeckou kavárnu, abychom to tak nějak kulturně zakončili nějakým tím pišingrem.

A pak zase přes kopce, ale hlavně z kopce, zpátky do Velkého Března. O soutěžích se ani nebudu zmiňovat, neb většinou šlo o vrhy různých druhů, a jak už víme z nádraží na Střekově, nebyl jsem zrovna v kondici. Na zámku pak ještě vyhodnocení, fotografování vítězů a vyrážíme zpátky domů.