Není to tak, jak to vypadá

Možná to vypadá, že s koncem prázdnin RR zalezla do nory a chystala se na zimní spánek. Ale není to tak. To jen naši zpravodajové přešli do kochacího režimu a ten psací vypnuli. Abychom nezapomněli, kde jsme vlastně jezdili, dovolím si pár poznámek. Tedy pokud si vzpomenu.

V sobotu 3. září 2016 vyrazila RR na tradiční výlet do Zbraslavi. Nejezdíme závodit, ale na kochačku. A protože Šíro potřeboval prozkoumat nějakou Tatru, vyrazilo se ráno trochu dříve. Za normálních okolností bych asi reptal, ale protože jsem nejel na motocyklu nýbrž mastňácky automobilem, nechalo mne to klidným. Bohužel tak nemohu líčit zážitky RR z cesty do Zbraslavi. Vím jen, že jsem vyrazil o hodně později a dorazil o hodně dříve.

Začal jsem prohlídku řady vozů Bugatti, lehce proběhl novější sporťáky, u památníku zíral na nějaká velká stará auta a pak se tlačil mezi lidem, obklopujícím lidové vozy. A byl jsem spokojen. Veterány byly pro mne toho správného ročníku a bylo jich dost. Asi jsem to psal i minule, ale musím opět pochválit změnu ve výběru vozů.

S pokročilejší dobou a narůstajícím počtem lidí, jsem začal řešit i přízemnější věci. Například, jestli jsem tak statečný, abych navštívil Toi Toi budku, nebo kde a čím se nasytím. Zahrádku restaurace Antonio jsem nalezl právě včas. Samozřejmě za účelem nasycení. Sedím ve stínu slunečníku, smějí se na mne řízečky, chladím se nealkoholickým pivem a za zdí je slyšet prdění dvoutaktních motorů. RR dorazila. Své stroje parkuje na náměstí a rozprchne se po tržišti. Půl hodiny před startem pak odjíždí na svůj pozorovací flek a já obsazuji výhodné místo na startu pro svou kameru.

A pak už to vyráží na trať. Sportovní vozy, motocykly, automobily všech značek a na závěr Bugatti. Každý si start užívá a je hrdý na svůj stroj, který statečně zdolává kopec ze Zbraslavi. Tedy až na pár nešťastníků, kteří by nejraději zalezli do kanálu, protože ta jejich bestie nestartuje a nejede. A to vše před zraky stovek diváků. A když jste rozchechtanej, jak tomu chudákovi spojka prokluzuje, tak vám dojde baterka v kameře a smích vás přejde. A když si ulevíte do spodních končin, můžete si v klidu užívat dalších jízd.

A pak to všechno skončí, vy opět vlezete do svého mastňáckého automobilu, v zatáčce minete RR chystající se k odjezdu, což vyžaduje pokynutí rukou z okýnka, načež se ozve Romanovo zvolání: „Jeď, ty dobytku!“ A vy víte, že je všechno v nejlepším pořádku, a že se sejdeme v Hýskově na zmrzlině. A tak se také stalo.