Líza si dala podruhé Slavkov (22.6.

Líza si dala podruhé Slavkov (22.6. – 27.6.2016)

Rád bych upozornil všechny, kdo mají v úmyslu číst následující text - měli by se nejdříve začíst do prvního dílu této cestopisné edice „Traktorem po Česku“ z roku 2014. Tento díl na něj totiž nepřímo navazuje a lehko byste mohli vypadnout z kontextu. Vezměte v potaz už jen fakt, že byste nevěděli, kdo je Líza.

Již dávno, před stanoveným datem jsme s Tomášem byli domluveni, že letošní Oldtimer festival ve Slavkově u Brna prostě dáme (samozřejmě myslím traktorem). Už jsme věděli, co od cesty můžeme očekávat. O to to bylo letos jednodušší.

Už od jara bylo potřeba vyměnit na Líze vložky, protože to, co má Líza naježděno, nemá leckdo naježděno ani autem. Týden před odjezdem jsme se do nich pustili. Výměna to byla rychlá a nenáročná. I přes to, že má Tomáš ubranou dávku nafty – jela s novými vložkami o poznání lépe.

Chtíc nebo nechtíc se v textu bude vyskytovat srovnání s předloňskou výpravou, jež v nás zanechala také silné pocity.

Cesta zpoznala několik změn:
- Neumětely se ocitly v harmonogramu až při zpáteční cestě. Cestou tam jsme jeli přes Beroun a Kárlštejn – to aby byla cesta kratší a zajímavější.
- Cestou tam bylo domluveno, že od Jihlavy pojedeme nejprve do Znojma, kde vyzvedneme Marka K. s jeho A. A společně dojedeme do Slavkova.

Především kvůli druhému bodu jsme vyrazili již ve středu v popoledních hodinách. Řekl bych, že to byl hlavní cíl – dorazit do Slavkova ještě v pátek za světla. (né jako předloni v 2:30 sobotního rána).

Odjezd
Nahrubo naplánovaný na středu 12:00. Než sbalíme všechny potřebné i nepotřebné věci a než se slavnostně rozloučíme v JZD Kučerov, je rázem 14:15. Tento čas považujeme za oficiální čas odjezdu.

Prvních 90km...
...bylo naprosto tradičních. V Hořeticích předělávají přejezd, takže musíme jet do Žatce po hlavní. Je to sice dál, za to horší cesta. Dále není co psát, protože trasa do Berouna již byla Lízou jednou absolvována v rámci Rotujících setrvačníků v Solvayových lomech – tudíž nás nemohlo nic překvapit. Aspoň jsme si to mysleli až do Svojetína. Tam nás zdrtil pohled na prázdnou loučku, kde jsme se při každém průjezdu obce kochali léta odstavenou eS pětkou.

Chuť se nám zlepšila až v restauraci Hotelu Roztoky, kde nás již znají a bez vyzvání servírují Medvědí tlapu. To už se odpoledne pomalu chýlilo k večeru, takže nám bylo jasné, že točenou zmrzlinu v Hýskově nestihneme. S čímž jsme se museli smířit a bez zastavení uháněli (pomalu, aby jsme Lízu neuhnali)na Beroun. Berounem jsme projížděli kol osmé večerní a idylicky si plánovali noc na Kárlštejně.

První objížďka
V Berouně nacházíme správnou cestu ven. Vyjíždíme po ní z Berouna a najednou cedule, že po pěti kilometrech probíhá práce na silnici a cesta je dále slepá. Žádná objízdná trasa vyznačená není. Po rychlém zvážení pokračujeme v cestě na Hostim. Přeci máme traktor a s nějakým frézováním (či co) si v osm večer poradíme.

Abych to upřesnil. Celou cestu jedeme v podstatě od křižovatky ke křižovatce podle cedulí. Když si nevíme rady v obci, hodíme to na chvíli do navigace, než se vymotáme a jedem (kdyby někdo psal, že si vybíráme špatné cesty). Jen občas koukneme do atlasu, kudy by to mohlo být lepší. Líbí se nám právě to, že jedeme asi tak zhruba někam a nemáme naplánovaný každý kilometřík.

Zpět k uzavírce. Obec Hostim, přes kterou bylo potřeba projet, leží v údolíčku potoka. Takže polovinu cesty pozvolna stoupáme. Čímž jsme zjistili, že se povolila hlava a začalo to foukat do vody. Nahoru Líza dýchala z víčka jako párovka, druhou polovinu cesty – z kopce - se aspoň trochu chladila.

Zátarasy, značky a místo mostu přes potok jen nouzová lávka pro pěší. Jako z toho plyne ponaučení? Když je někde cedule, že je cesta dále slepá – opravdu slepá je! Co teď? Musíme co nejdříve dotáhnout hlavu. Zpátky do Berouna se nám do těch kopců nechce, dost bychom narušili časový harmonogram. A přespat tady? Špatně by se usínalo do zítřejšího neurčita. Samozřejmě jako první zjišťuji, zda by nešel potok přebrodit. Nešel. Břehy vysoké. Od bagrů zrichtované.

V tom přichází domorodec – spásná duše mířící do restauračního zařízení. Naslouchajíc našemu problému, posílá nás kamsi na louku za obec, že zde místní traktorista za účelem sečení luk potok brodí.

Hledáme brod
Otáčíme se a hledáme onu vyjetou cestu k brodu. Našli jsme ji. Další průzkum provádíme pěšmo. Vyjetá cesta se po půl kilometru mění na dvě lajny obklopené kopřivami. V tom Davidovo navigace v mobilu (kterou zapomněl vypnout) zakřičí: „Po dvou stech metrech – odbočte – vpravo!“ Dále vlevo vidíme dřevěnou lávku, bohužel příliš úzkou a chatrnou. Pokračujeme dále a nalézáme brod. Tomáš chvilku dumá, ale nakonec usuzuje, že je brod pro Lízu překonatelný. Horší to bude s přívěsným vozíkem, uvidí se, zda vyjde úhel zlomu. Jdeme pro Lízu. Po cestě k brodu potkáváme pár v důchodovém věku venčící psa.
Dobrá rada nad zlato

Už z dálky paní rozhazuje rukama. A je to v pr*eli! Ta je určitě nějaká důležitá, cesta je určitě taky její, teď na nás zavolá policajty a kriminálku a zavřou nás, ještě než dojedeme do Slavkova.

Paní již z dálky vykřikuje: „ Tam nemůžete jet! Ta lávka traktor neunese! To rozbijete!“ (tu dřevěnou lávku, která je široká metr dvacet :D )

Paní pokračuje: „ To musí dál! Brod je až dál! Až za tou lávkou!“
My: „Paní, ale my to víme, my se tam teď byli podívat.“
Paní: „Ale na tu lávku nemůžete!“
My: „Potřebujem na Karlštejn, tak to musíme přebrodit.“
Do toho se přidává pán: „Ježiš, to se radši vraťte do Berouna. Traktor máte hezkej. Ale slabej. Na druhé straně je stráň – no nevím, nevím“

Dotahování hlavy
Když lidé odešli, vyhrnuli jsme si rukávy, připravili chirurgické náčiní v podobě momentového klíče a už se začalo rozebírat a dotahovat. Byla to práce na půl hodinky. Naštěstí to foukat přestalo a my mohli pokračovat. V opačném případě bychom museli otočit na Chomutov.

Brodění
Tom mezitím od dalšího domorodce zjistil, že na druhé straně potoka je závora, pravděpodobně zamčená, ale že by se eventuelně dala objet jinudy. Nu což, riskneme to. Břehy byly strmé, uklouzané. Dolu to šlo dobře. Kupodivu ani vozejk nedělal problémy. Nahoru to bylo horší, ale pomalé kvalty, uzávěrka, hbité Tomášovo obsluhování stroje a už jsme byli nahoře. Po pěším průzkumu zjišťujeme, že žádné krkolomné svahy tu nejsou, závora dokonce odemčená. Co víc si přát?!

Horolezci, horolezkyně, horolezčata
Vyhoupneme se do zatáčky. Nalevo skála nahoru – silnice – svodidla – napravo skála dolů. Za svodidly krásný výhled do údolí. Zastavujeme, kocháme se, podáváme domů hlášení. Náhle Tomáš dostává nápad a ve svých Crocs botách se sápe na osmimetrovou skálu nalevo, aby měl lepší výhled do údolí.

Fotka pořízená těsně po zjištění: „Jak polezeš dolu?!“

Karlštejn
Po projetí celého Srbska, konečně vjíždíme – a to už za tmy – do Karlštejna. Tomáš se tak těšil, až uvidí hrad, že jsme odbočku na něj nevědomky přejeli a vracet se Tomovi už nechtělo. Ale dnešní meta byla dosažena, což nám k radosti stačilo. Hned za Rovinou nacházíme krásnou rovinu mezi poli. Zde nocujeme za štěkotu lišek. Ještě než zalehneme, ohříváme si výbornou dršťkovou polévku z Kněževsi.

Čtvrteční start...
....v nás nezanechal žádné silné pocity, kromě neskutečného vedra už od ranních hodin. Ale cestu nám zpříjemňuje zatím neznámé prostředí a především stín v Brdských lesích. Kde cestou asi 3x potkáme stejný popelářský vůz, jež stihl otočit dvě fůry z Řevnice do Mníšku-Podprdy.

Vesnička má, středisková.
Malá odbočka 6km od Neveklova se stala hlavním programem čtvrtka. Míříme do Křečovic – Vesničky naší, střediskové. Lízu necháváme na návsi a to už běháme od JZD ke kulturáku a od Pávků k Otíkovi Rákosníkovi, kde před vraty Tomáš ztvárňuje momentálně zanedbanou chůzi, přesně podle fotografie. Tom ještě od domorodce zjišťuje polohu rostlinářovi nové vilky, co mu zbyla kapka zelený na okapy. Od filmování na okapy nikdo nesáhl. Najednou za námi proševelí hnědá Š120 s vyměněným levým předním blatníkem. „Hele, doktor jede!“
No, jak malí kluci jsme si navzájem odcitovali půlku filmu.

Na návsi je aj počta. Chceme zakoupit a poslat čumkartu Tomášovo kolegovi Karlovi, který si před naším odjezdem žádal pohled a tohle se nám zdálo jako pravé místo. Ovšem pošta byla zrovna zavřená a tak odcházíme s nepořízenou. Karel promine.

Benešov
Před Benešovem David podcenil navigační možnosti a místo přes Konopiště jsme do Benešova dorazili někudy spodem a poslední 3 km jsme byli nuceni absolvovat po státní silnici, jež podléhala frézování a byla svedena do jednoho pruhu v každém směru. Takže po několik minutách se za námi vytvořila kolona kamionů, autobusů a další rozčilených řidičů. V těchto okamžicích se za sebe radši ani neotáčíme. Vidíme volné místo vpravo u silničářů a hned se tam klidíme. Čekáme, až všichni projedou a udělá se volné místo. Marně. Ale páni silničáři nás posílají pravou – vyfrézovanou - stranou vozovky a že vyjedeme až v Benešově. Zbylé dva kilometry si jedeme jako páni ve vlastním pruhu. :)

Konečně nacházíme použitelnou benzinku (pro nás teda spíš naftanku, ne? když nám je benzín k ničemu). Doplníme pohonné hmoty i oleje a razíme. To bychom nesměli jet my, aby něco nekopali. Objížďka opět špatně označená, takže kvůli 100m kopání a přilehlým jednosměrkám projíždíme 3x tu samou ulici, než se vymotáme ven. Už jsme tu chtěli natočit celovečerní film: Navždy v Benešově. Nehledě na to, že stav Benešovských silnic nás držel spíše v levitující poloze nad sedačkami. A i celá Líza spíše přelétala jeden výmol za druhým.

Nuda
Dále následuje 100 nekonečných kilometrů podél D1 k Otínskému Markovi, u kterého přespíme. Jen z mála vylepšuje pocit Vlašimská brusinková limonáda a několik točených zmrzlin cestou. Mohl jsem to napsat i ve smyslu, jak jsme si užívali rozmanitou houpavou cestu přes Vysočinu, ale při +30 stupních celsiových to spíše připomínalo brázdění Saharou. Marek nás již dávno před Měřínem vyčkává na simsonu. Tomáš se poslední kilometry na tandemu evidentně nudí a krátí si dlouhou chvíli hopsáním na závěsu. Chudák David při sebemenší nerovnosti vozovky brzdil a podřazoval jako zběsilý, než na tu lumpárnu přišel. Oba dva se notně nasmáli. Je to téměř výjimka, že do Otína jednou dojíždíme ještě za světla. Jíme, pijem, co hrdlo ráčí. Tedy spíše, co vyklepané žaludky dovolí. Děkujeme ;)

Pátek – vzdáváme původní plán
Kvůli stáletrvajícím vedrům měníme náš cestovně-časový harmonogram. Tomáš se domlouvá se znojemským Markem, že do Slavkova nepojedeme přes Znojmo, ale dáme si spicha asi až ve Slavkově. Ač nás to na jednu stranu mrzí, tímto rozhodnutím jsme ušetřili zhruba 100km a mohli tak celé dopoledne spočinout ve stínu garáže otínského Marka. Možná si říkáte, že toho nějak moc naděláme a že jsme hérečky, ale jedeme bez kabiny a jediné, co nám po celý den stíní, jsou čepice se štítkem. Líze nestíní nikdo, a má se – holka – co ohánět, aby do kopců stíhala držet vodu v kapalné formě.

Před polednem vyrážíme z Otína do Syrovic u Brna za Tomášovými příbuznými. Jedeme, kudy se dá. Přes vesničky i po důležitých tazích. Raději tedy jedeme přes ty vesničky. Tam má Líza i my dostatečný prostor a při kroucení volantu do zatáček cesta ubíhá několikanásobně rychleji, než jen při kroucení volantu v rozsahu vůle řízení. Už nás ani moc nebaví hledat nejlepší trasu a jedeme setrvačností do Syrovic s heslem: „Hlavně, ať už tam jsme!“ Jakékoliv zážitky z této etapy zastiňuje tropické vedro.

Syrovice u Brna
Jsou doma! Velice rádi přijímáme pozvání na kávu a čaj. A vlastně i oběd i když už je dávno po poledni. :) Mezi řečí si Tom dopisuje se znojemským Markem a dozvídá se, že Marek pojede právě přes Syrovice. Takže nás tu tak za dvě-tři hodinky vyzvedne.

Cesta ve dvou
Následující kilometry si přímo užíváme. Najednou nebrzdí provoz jen Líza, ale rovnou i druhá pětadvacítka. Cesta začala rázem utíkat, dokonce jsme se i několikrát navzájem předjeli, což budilo dojem, že přímo frčíme. První jel samozřejmě Marek jako „místní“ a vedl nás. Dokonce na nás i čekal, když Tomáš fotil všechny zajímavosti po cestě nebo si právě povídal s kolemjdoucím. Při focení cedule Slavkov, nás Mára předjel a na „téčku“ se dal doprava – přes město. My – světa znalí – jsme se dali odhodlaně doleva – přímo na zámek. Projeli jsme několik set metrů dlouhou alej a už se nacházíme přímo na zámku.

Austerlitz
S velkou úlevou zastavujeme přímo před registračním stánkem. Zvon odbijí osmou hodinu večerní. Odpovídáme na sborovou otázku, jestli jsme zase po ose. „A hele: pamatujou si nás.“ V tom k nám s roztaženýma rukama přibíhá hlavní pan organizátor a už zdálky volá: „Nazdáár kluciii. Tak co? Zase po ose?! Vy jste včera museli škytat, jak jsme se o vás bavili.“

Takové přivítání nás mile překvapilo. Do registračního stánku hlásíme, že chceme startovní číslo 262, které jsme si vybrali i minule. Ale ze stánku se jen ozve: „No, tak dostanete 170ku.“ To už David klepe Tomášovi na rameno a nahlas říká: „Hele Tome, tak to jedem domu, když nám nechtěj dát 262!“ Ale pan hlavní organizátor vše zařídí a prý kdyby bylo cokoliv potřeba, máme se na něj obrátit. :)

Mezitím dorazil i Marek. Oba traktory jsme odstavili na vyhrazené místo a s chutí odkráčeli pro pivo, limo a trošku si po cestě vorazit. Přijímáme Markovu nabídku a stavíme stan vedle Znojemské sekce v rozdělení: Tomáš – stavbyvedoucí, David: hlavní dělník, Mára: pomocný dělník.

Akce kolo

Postáváme u Lízy, sem tam někdo zpomalí, optá se. Tomáš odpoví. Davidovi se na Líze něco nezdá, ale chvíli mu trvá, než přijde na to, co. „Tome?.... .....To zadní kolo máš schválně takhle na kraji (myšleno na konci poloosy, kam cestou pomalu odklouzalo)??“ Tomášův výraz by se popisoval jen s obtížemi. Plán do zítřejšího rána: Sehnat hever a kolo posunout a utáhnout.

Po zbytek večera...
...už probíhal jen relax a obtelefonování našich 250 nejbližších přátel, že jsme na místě.
Účastníci srazu přijížděli do dlouhých nočních hodin a výstavní prostor se tak pomalu zaplňoval.

Noc byla velmi vydatná. Jen co jsme zalehli, začal nad námi na stromě v pravidelných intervalech hvízdat sýček. Debil.

Tomáš tradičně vstal ještě před svítáním, toulal, se parkem, pokecal s hlavním organizátorem a také se mu svěřil, že bychom potřebovali hever. Byl nám dokonce objednán servis s nářadím pro utažení kola a dokonce i nabídka zajištění odtahu. To samozřejmě nebylo potřeba. Tomášovi byl zapůjčen originální hever zn. Mercedes, který dvě tuny s přehledem zvedne. Zvedl - ale při poklepání kladivem (které vzbudilo všechny zatím spící účastníky)do kola - neudržel. Takže musíme přistoupit na plán B. B jako začínající burza v přilehlých prostorách parku. Kupujeme první hever, který tonáží postačí. Pěkný, zachovalý, sovětský. Když ho neseme k Líze, další prodejci na nás mávají a pokřikují, že také prodávají hezké hevery. Nám ovšem stačí jeden. Pod závěs se vejde akorátně. Vychvalujeme si dobrou koupi.
Přichází horší část opravy – kolo musíme povolit a posunout více ke středu. Trošku s tím zápasíme, ale nakonec se povede.

Prase
David odbíhá zpátky na burzu koupit kastli na prase, která Tomášovi ve vozejku určitě nebude vadit. :)) Pokládáme ji mezi strom a vozejk a znojemští kolegové ji prý pohlídají. I přesto David chodí každou chvíli kontrolovat, zda se nehodila ještě někomu jinému, takže tak předejde Tomášovu žertíku. Ten ji chtěl pověsit na strom a pak sledovat, jak se bude David tvářit, ale nakonec uznal, že by bylo zbytečné se s ní na strom tahat.

Líza stávkuje
Jen co kastli položíme, Tomáš hodností situaci za dosti prdelní: „Líza nejede. Čerpadlo v prdeli. Dává jen na jeden válec. Domu jedeme asi vlakem. (a to už je i na Tomáše co říct!) Tomáš dělá nějaké (marné) záchranné pokusy. Už se smiřujeme s tím, že tu budeme do neděle a dáme si výměnu čerpadla. David se furt ptá, co tomu je a nabádá Tomáše, ať to ještě zkusí. Že to byla třeba náhoda. Tom vezme za startér a hle: problém vyřešen. Druhý válec se sám chytil a za klapotu Lízy si jdeme dát s úlevou Kofolu. Konečně si můžeme projít pořádně burzu, která je na štěstí ve stínu.

Stín
Stín byl hlavní aspekt při prohlížení vystavených strojů a při trávení zbytku dne a pohyb po výstavní ploše jsme přizpůsobovali poloze stánku s Kofolou a stánku s točenou zmrzlinou.

Byl tu znova – Slovák :D (1. Etapa)
Tomáš stojí u Lízy a už zdálky na něj mává jeho „kamarád“ ze Slovenska, každoroční návštěvník srazu a velký fanda do pětadvacítek, ale hlavně do Zetoru 30. Třicítka byla nejlepší!

Než se Tomáš vzpamatuje, už se ho Slovák ptá: „Pametáte si na mě? To som já.“
Tomáš otráveně: „Kdo by si na vás nepamatoval?!“
S: „Mám tiež 25ku. Možem sa opýtať, kto vám robil čerpadlo?“
T: „To jsme si dělali doma sami.“
S: „Sami? To ide? A máte na to aj stolici?“
T: „Stolici? Mám. Každé ráno.“
S: „Aha. Aha. Čerpadlo je potreba ustavit do stolice, když sa robi.“
David: „No, on má doma svěrák a do něj to čerpadlo ustaví, když na něm dělá.“
S: „A ako meríte predstih? To musí být traktor v rovine. To zjistíte vodováhú?“

Hned jak to jde, utíkáme všichni tři (David, Tomáš a Mára) co nejdál od Slováka. To nám ovšem vydrží jen chvilku a zbytek dne se mění na útěk před tou osobou. Při utíkání si neodpustíme u každé Tatry 613 pronést nadšení: „Hele – 613ka!“ A že jich tam bylo. :D

Vyhodnocení a ukončení
Sotva dojídáme oběd, už nás Marek uhání, že je vyhlašování a zase tam máme jít. Už ze zvyku dostáváme pohárek a knihu. Po vyhlášení - jako když střelí – začnou účastníci opouštět prostory zámku. My se odebereme k vozejku, kde chvíli probíhá slavnostní focení s Márou a oběma 25kami. Nějaký kolemjdoucí má připomínku, že se podcenila příprava a takhle vysoká tráva na Slavkovu ještě nebyla. Tomáš tedy udělá (za velkého ohlasu) praktickou ukázku sečení trávy.

Tomáš s Márou spokojeně sedí na traktorech a povídají si. David pomalu připravuje věci na vozejk. A kdo to nepřichází?! Slovenský kamarád! A za okamžik se utvoří celý hlouček debatujících. Debatujících o pětadvacítkách a taky o Zetorech 30 – ty jsou nejlepší.

Každý odborník (2. Etapa)
Druhé kolo bombardování otázkami:
Přišlo nám, že Slovák je nějaký Maďar. Předloni se naučil slovensky a letos už mluvil napůl česky.

Po dlouhých úvahách, že už vlastně nikdo neudělá 25ku tak, jak vyjela z fabriky, jelikož všichni, kdo to robili, už nežijou.
S:„Dnes už to nikdo nepametá.“
T: „Děda jo, ten byl motorář.“
S: „A to robil aj motory??“
T: „No, však to povídam, že byl motorář.“
S: „A aj na 25ky robil motory? - Ale třicítky byly lepší!“

Dále není třeba se o „slovenském kolegovi“ zmiňovat, protože by to zabralo další čtyři stránky.
Hlavičku tomu dodal pán, který osvětově poučoval kamaráda ukazujíce na lištu: „To je sekačka! To je na trávu!“

A před odjezdem nám další pán tvrdil, že jsme ve Slavkově byli loni. Že si ten traktor pamatuje, ale že byl tmavší, že jsme to museli přestříkat a hlavně – výfuk měl normálně nahoru. Ale byli jsme to my – on si to prostě pamatuje! :D

Poslední pohoštění a hurá nazpět
Z povinnosti jsme se před cestou museli najíst. Kde jinde, než v zámecké černé kuchyni. Letos bez zákusku. Před pátou hodinou se přesouváme prosluněnou krajinou do Syrovic, kde se naše cesty s Márou rozejdou a kde u Špačků dotáhneme zadní kolo. Protože při dotahování ve Slavkově došlo k destrukci redukce na ořech a následnému kotrmelci. Zpátky docela pospícháme, abychom dojeli do Otína co nejvíc za světla.

Pozitivní je, že se má ochladit a má padat voda. Negativní zpráva je, že nemáme kabinu. Čím více se blížíme na Medříč (Velké Meziříčí), tím více kličkujeme mezi mraky a snažíme se jim vyhýbat. (obrazně řečeno) Do Medříče už vjíždíme za tmy. Naštěstí nacházíme zkratku přímo na Otín a jsme za ni rádi. Na Vysočině už se blýská a jde to proti nám. Jen co uklidíme Lízu do haly v Otíně, začne doslova chcát. A my s radostí přijímáme nabídku na sprchu. Každý správný indián ze sebe špínu sice oloupe, ale přeci jen...

Neděle
Ráno na devátou chceme odjíždět. Akorát bychom tak měli ujet dešti od Brna a pokračovat v suchu. Nakonec odjíždíme za mrholení kolem 11:00 z důvodu hledání ztracené peněženky, která nejspíše zůstala ležet někde na cestě z Ořechova do Otína (to je asi jenom 60km). Odjíždíme sice bez ní, ale s naloženým elektromotorem z roku 1931. Přichází dlouhá a nudná cesta, kterou nemá cenu nějak rozepisovat. Jen v Jihlavě se Tomáš pokouší udat se na Policejní stanici, ale nikoho to nezajímá.

Na oběd to do Domašínské brány nevydržíme, takže stavíme po cestě u první hospody. Třeba v Košeticích. Na vesnickou hospodu tu vaří výborně. A dokonce mají na zdi dobové obrázky a fotky. A dokonce tu mají i fotku s „prasáckou rikšou“ – kterou musím za každou cenu vyfotit, samozřejmě nenápadně.

Další zpestření přichází až v Domašíně u Vlašimi, kde se rozhodneme navštívit známého – sběratele stabilních motorů. Tedy známého, prostě jsme u toho pána už jednou byli a líbilo se nám u něj. :) Ten byl kupodivu doma a dokonce nás pohostil kávou a ukázkou starého Lorenze s „habrajs“ zapalováním.

A je to tady – Benešov. Silnice od pátku nikdo neopravil. A i když máme puštěnou navigaci, tak se musíme otáčet a vracet. Křižovatka Y, uprostřed kroužek z betonů, jako kdyby tu někdo opustil ohniště a uprostřed zapíchlá šipka Konopiště – rovně. A to rovně bylo doprava. Nevadí.

Ale to už se dostáváme na starou známou a pěknou silnici přes Neveklov do Dobříše. Tomáš na to šlape, co se dá a ve 21:00 stojíme v Neumětelích u Milana. Je doma a hned se k nám hlásí. On čeká, až se zeptáme a my čekáme, až nám to nabídne. Uf. Nebude mu vadit, že u něj opět přespíme a jsme velice potěšeni. Odpadla nám starost o nocleh. Tomáš by se kdyžtak vyspal někde u trati a David by radši dojel až domu. Ale není to potřeba.

Pondělí
Prší. Balíme a už se těšíme domu. Vyrážíme brzy. Hotel Roztoky bude mít ještě zavřeno a ostatně všechny pohostinské podniky. Žvýkáme sušené maso. Asi poslední jídlo, co máme a v Roztokách kupujeme od Vietnamce pár sušenek a pití. Podávám mu stokorunu. Vrací mi „titetdota“. „Naseanou.“ Projíždíme pod Křivoklátem a vidíme na terase Restaurace U Jelena číšníka. Už z dálky nás poznává a utvrzuje to bezprostředním máváním přes koryto Rakovnického potoka.
Tomáš na Davida: „Zajeď k nim do dvora. Aspoň ho pozdravíme, ze slušnosti, když už mají zavřeno.“
David: „Tak jo!“
Tomáš: „Tak jo.“
Číšník: „Dobrý den. Odkud zase jedete?!“
Tomáš: „Ze Slavkova. Ještě máte asi zavřeno, co?“
Číšník: „To víte, že ne. Jen pojďte dál, dáte si dršťkovou polévku z hlívy ústřičné?“
David: „Tak tu si určitě dáme.“

Nikam se neženeme – venku začalo pršet. Instalatéři akorát opravili vodu a můžeme si dát i ranní kávu. Potěší. :) Číšník při placení (a to se skutečně stalo!): „Kluci, polévku máte od nás zdarma jako reklamu pro podnik. Rádi jsme vás tu viděli.“ (za tři roky jsme tuhle hospodu navštívili 3x možná 4x a mile nás to překvapilo)

Dalších (a posledních) 90km už je jen formalitka. Rakovník, Kněževes, Svojetín bez S5T. Před Holedečkem to bereme přes prdelky přímo do Radíčevse na statek – tam jsou všichni Šťastní. A my jsme šťastní za pár litrů mléka na doma. Na chuť. O dům dál dáme výbornou nakládanou okurku s křenem a s hořčicí. A s klobásou na grilu, ale to už je jen detail. Malá limo a velkej pokec s panem uzenářem. V Lažanech jsme po druhé hodině. Odpřaháme vozejk a jedeme vstříc Chomutovu - objet pár známých.

Lízina těch 800km opět zvládla a my si dovolenou na ní pěkně užili. :)