Zbraslav - Slapy 2015

To není překlep ani název nového závodu. Jen jsem chtěl naznačit, že jsme si původní výlet na závody Zbraslav – Jíloviště, trochu protáhli. Trochu jsme rozšířili své působení z pevných cest i na cesty vodní. Za rachotu motorů pochopitelně.

Do Zbraslavi vyrážíme v osm ráno od Benziny na Pražské. Počasí nám opět přeje a my celkem svižně kličkujeme přes Žatec směrem na Rakovník. Dokonce tak svižně, až má Roman pocit, že mu stroj nějak nejede. Pořád to musí tahat s plynem na doraz. Ovšem, když zjistil, že jsme jeli okolo 70 km/h, radostně poplácá stroj po nádrži. Vždyť vlastně letěl jako střela! V Rakovníku si dáváme tradičně pauzu. Při té příležitosti zjišťujeme, že se červotoči z Romanova košíku pravděpodobně dostali i na odpočívadlo zdejší pumpy. Rozpad je naprosto viditelný.

Z Rakovníka pak vyrážíme přes Křivoklát, Beroun a Karlštejn. Úsek Beroun - Karlštejn jezdíme většinou opačným směrem a tak se nám otevírají vlastně nové pohledy a je čím se kochat. V Černošicích před Prahou dostávám žihadlo od nějaké vosy, či co to bylo. Pěkně do čela mezi brýle a přilbu do nějaké milimetrové mezery. Nechápu, co ji tak rozrušilo. Kdyby neletěla v protisměru, bylo by to v pohodě. Před Zbraslaví nás čeká ještě průjezd velkolepou okružní křižovatkou u Lahovic. Spousta aut, pruhů, nadjezdů, podjezdů, odboček. Čekáme na sebe za posledním sjezdem na Zbraslav. Pokud by se někdo v přiměřeném čase neobjevil, je-li bychom dál, protože kdo se jednou zamoce, už se z teho nevymoce. Patrně by upaloval některým z tunelů na Brno.

Na náměstí ve Zbraslavi je už plno. Lidí, automobilů i motocyklů. Vlastně ani nemáme čas si to pořádně prohlédnout. Priority jsou jasné. Nejdříve zajistit stravu a pak se přemístit do naší pozorovací zatáčky. Tady si teprve prohlédneme všechny stroje v plné kráse a jízdě. Vytáhneme rohlíky, oplatky, kuřecí stehna a očekáváme příjezd prvního závodníka. A už je to tady. Za výkřiků - Už jedou!, Sláva!, Vivat! a vyhazování čepic projíždí okolo nás cyklistka, rudá až … všude. Nakonec jsme se dočkali i těch strojů historických. Nejdříve zvířili prach závodní stroje. Protože mnozí řidiči měli také závodního ducha, zůstal jsem raději na vnitřní straně zatáčky. Některé automobily se tak nějak divně vlnily a posouvaly bokem, že to narušilo moji důvěru. Pak jsou na řadě motocykly. Tady už vyloženě čekáme na některé stálé účastníky, např. pana Kubištu s Torpedem z roku 1907, důstojně pšukajícím do kopce, nebo profesora Pafka s BSA 250 z roku 1927, kynoucího nám zásadně oběma rukama najednou. Možná, že i oni si nás už pamatují. Pak ještě automobily a speciální kategorie značky Bugatti, kterých se zde sešlo jedenáct. S potěšením mohu říct, že všechny zúčastněné automobily se vešly do roku 1948 (Tatra 57b), takže byly k vidění opravdu zajímavé stroje.

Po závodech se přesouváme podél Vltavy do kempu na poloostrově Ždáň u přehrady Slapy. Je po sezóně a tak už jsme tu téměř sami. Hlavním důvodem naší cesty je ovšem půjčovna motorových člunů. Lehce otráven žihadlem nemám na projížďku náladu, ale nakonec jsem přesvědčen. Půjčujeme si dva čluny a hodinu brázdíme hladinu Vltavy. Není lepší relax, než se po dni stráveném rachotem motorů v klidu prohánět po hladině za šumění vln. A za rachotu motorů. Po přistání zůstáváme v místním bufíku na pláži s překvapivě dobrou kuchyní a nacpáváme si pupky. Po večeři obsazujeme chatku a Tomáš s Romanem svůj přístřešek, kam nalákali i Katku. Asi na výhled na hvězdné nebe. A pak začalo pršet.

Ráno vypadám jako křeček křížený s Číňanem. Čočky do těch škvírek nedostanu a tak musím jet v brýlích s průvanem. Když mne viděl Roman, odplivl s do rukávu: „Tfuj, čerte!“ Díky. A pak si šli s Tomášem dát ranní rozplavbu do přehrady. Do vody to šlo hladce, ve vodě bylo dobře, ale z vody se museli řádně přemlouvat. Studený vítr lehce porazil sluneční paprsky a klukům naskákala pěkná husina. My ostatní, zabaleni do svetrů, jsme těm dvěma exhibicionistům tvořili obecenstvo.

Katce v noci navlhla motorka více, než bylo zdrávo a tak Jarouš provádí různé kejkle, aby ji rozchodil. Když se zadaří, vyrážíme k Neumětelům. Jedu za Tomášem, za zvukem cinkajícího svěráku, protože oči mám plné slz. Nějak mne to dojalo, či co. Ale silnici naštěstí vidím. V Neumětelích hledáme sochu koně, pochopitelně marně. Fotíme se u památníku a míříme na křivoklátsko. V Roztokách v hospodě U Jezu si dáváme oběd a zařazujeme ji na náš seznam doporučených výletních hospod. Pak už pokračujeme bez zastávky až do Chomutova. Teprve před garáží nás dostihnou první dešťové kapky. Co víc jsme si mohli přát?