Ústecká veterán rallye 2015

Už je to tu. Již tradiční sraz historických vozidel v Ústí nad Labem se přiblížil. Už asi po patnácté se chystáme dobýt místní stupně vítězů, jako se nám to již povedlo v minulých ročnících bezpočetně. Což je nám samozřejmě, pokaždé s úsměvem místních členů pořadatelského klubu, vyčítáno.

„No jo, zase ti chomutováci. Že si nedají pokoj a pořád je to baví závodit.“ Ano baví. Držíme se hesla „ není důležité se zúčastnit, ale vyhrát“. Ano je pravda, že asi 90% pohárů z Ústí máme u nás, v Chomutově. Samozřejmě nejvíce Romo. Ten jich má tolik, že už neví, kam je dávat. Zde jeho žena Jitule opravdu vidí, že Romo je závodník celou svou duší. Horší je to u nás ostatních. Už jen kvůli těm řečem doma. Kdo to má pořád poslouchat. „To je divný? Tolikrát jsi tam byl a nic jsi nevyhrál. Bůh ví, za kterou tam jezdíš.“ „No řekněte sami. Už aby byly zase nějaký závody.

Jo, ještě k těm Romanovo pohárům. Přečtěte si příběh, který se možná udál a možná také né.

Jednoho dne jsem se takhle vnutil na kafe k Romanovi, abych jako zjistil, jak na tom s těma pohárama je. Nestačil jsem se divit. Nejdříve jsem si odskočil na WC. Co nevidí oko mé. Stojánek na toaleťák z poháru. Hm, na podstavci je napsáno - za eleganci s kryplkárou v Roudnici. Fešné. Vylezu z WC. Romo vaří kávu. „ Dáš si do kafe mléko?“ zeptal se mě Romo. „No jistě.“ Úžasná příležitost, jak se podívat přes jeho rameno, do jeho lednice. Mlíko ve dveřích lednice bylo. Taky nějakéj ten salám tam byl. Ale také tam byla police plná ojíněných pohárů. Ptám se „ proč dáváš ty poháry do lednice?“Prej, že už to nebylo kam dávat. Měl pravdu. Poháry byly opravdu všude. Má to ale tolerantní to ženu. Ta má už by mě vynesla s tolika pohárama a medailema v zubech. Ještě, že tolik nevyhrávám. Romo zavřel lednici. Dovařil kafe. Přinesl mi ho ke stolu v poháru ze závodů v Marjánkách. Cukr byl v poháru z Chebu. A jestli prej chci, tak si to kafe můžu zamíchat medailí z Krásného údolí. To vám byla ale pocta. Díky Romo. Když jsme pokecali, jak jinak než o našich báječných strojích, tak prej, jestli ještě nechci vidět, jaké mu krásné povlečení koupila jeho žena Jitule s obrázkem hrajících se koťátek. To si nemohu nechat ujít. Romo otvírá ložnici. Povlečení super. Být příznivcem koťátek, koupím si ho hnedle taky. Ale já mám raději, hrající si pejsky. Ale více než povlečení mně zaujala noha u postele. Co myslíte? Samozřejmě, místo ulomené dřevěné nohy, součást poháru z Ústí. Kreativita opravdu bez hranic. Neuvěřitelné. Vidím to tak, když bude jezdit ještě dvacet let, tak před barákem nebude kde zaparkovat, neboť zde budou všude stát poháry. Nejvíce mě dorazil Romo s tím, že až to prej jednou s ním sekne, že by měl poslední přání a to je, abychom řekli rodině, že nemají kupovat žádnou urnu, že by prej jakoby mohli nasypat jeho popel do nějakého toho poháru s víčkem, aby prej ušetřili. A také by ho mohli každý měsíc přesypat do jiného, že by si je konečně užil. No, když to tak budou dělat, vidím to tak na dvacet let přesýpání. Bejt po mém, tak ho raději nasypu do přesýpacích hodin, protože bych ho chtěl taky konečně vidět makat. Jeho přání budiž vyslyšeno. Já bych byl raději,kdyby mě v zimě nasypali na schody. Prostě bych byl rád ještě nějak užitečný. Prej mám ale smůlu. Prej není důvod, aby si mě na botách tahali do baráku. No dosti už.

2015 uvr 1 smallSobota 18.7.2015 ráno. Dozvídám se, že členové „Rychlé roty“ na to dnes dlabou, neboť teploty tohoto dne budou asi jako na Sahaře a mají obavy z toho, že by se jim za jízdy mohly rozpustit pneumatiky. No jak myslíte. Nás s Romanem to však nezastaví. My vám ukážeme, kdo má srdce závodníka.

Sraz jako vždy na pumpě u Dopravního podniku okolo sedmé hodiny. Přijíždím na místo sletu. A koho nevidím. Šíro s Martinem na strojích. Že by přeci jen jeli? Sice jsou zde, ale že prej nás jenom přijeli podpořit svým doprovodem, ale závodit nebudou. Nevadí. Alespoň polovinu cesty nepojedeme sami. Romo dorazil v čase, kde minuta ani čtvrt hodina neznamená vůbec nic a o přesnosti králů nic neví. Nevadí. Tohle nás nemůže rozházet. Snad to stihneme dojet do Ústí včas. Vyrážíme. Sluníčko nám na koridoru svítí do očí. Teplý, ale zatím ne horký vzduch nám fouká do tváří. Na konci koridoru se kolem nás mihnul s Indiánem na plaťáku Vláďa Prchal. Cesta vesele uběhla, bez toho, abychom museli cokoliv opravovat. Přivítání jako vždy na koleji UJEP v Ústí. Opět známé tváře a stroje. To je to, na co jsme se těšili. Jdeme se přihlásit do závodu. Po zaplacení a nafasování potřebných reklamních věciček a minerálky už je tu rozprava. „Jako vždy podél šipek se řiďte a dojedete až tam, kam potřeba to bude!“, zaveleli pořadatelé. Během rozpravy se přehnal přes Ústí snad již tradiční ceďák. Zatáhlo se. Kéž by to vydrželo. Samozřejmě bez toho ceďáku.

2015 uvr 2 smallČas odjezdu, směrem na Mírové náměstí v Ústí, nastal. Vyrážím s Romanem, Šírem, Martinem a Vláďou v koloně. Daleko jsme však nedojeli, neboť Vláďovo Indián, odešel do věčných lovišť. Po chvilce pátrání po vypuštěné duši Vláďa přišel na příčinu závady. Ráno totiž pročišťoval kladívka a zapomněl je důkladněji očistit hadříkem a to se mu vymstilo. Odborně je tedy očistil a Indiánovi se duše vrátila. Hurá, už vrčí á jedé. Po chvilce již v koloně automobilů dorážíme na Mírák. Všude stará autíčka a motorky. Nádhera pro oči nejen naše, ale i těch, co se přišli podívat. Atmosféru dokresluje pán s Pragovkou a flašinetem, hrajícím hudbu, odpovídající první polovině minulého století. Přihlížející děvčata ho doprovází svým zpěvem. Je to kouzelné.

2015 uvr 4 smallTeplota nebezpečně stoupá. Na náměstí je vedro, jako v sauně. Již cítím, jak mi potůčky potu stékají po zádech mezi půlky. Hnus, velebnosti. Jednou je zima a jednou zase horko. Musíme to zvládnout. Uvidíme, jak si s tím ty naše starý herky poradí. Čas startu nadešel. Konečně se dáváme do pohybu. Prvním překvapením bylo, že pořadatelé za ty roky dokázali nalézt ještě místa, kudy jsme za těch patnáct let, co tu závodíme, neprojeli. Nádherná krajina. Nádherné vesničky. Kocháme se. A už je tu první soutěžní úkol. „Kolik váží pětilitrový kanistr,který je tak z poloviny plný?“ Hádám, tak čtyři kila. Romo hádá o něco méně. Potřebný zápis našich odhadů a hurá na trasu. Další soutěží je již tradiční šroubovice s matkou. „Jo, byl tu borec, co to dokázal za devět vteřin“, povídá organizátor. Taky nejsme béčka a dáme to. No, nakonec jsme to s Romanem oba dali za 21 vteřin. Při tom už jsem, ale na zádech pod koženou bundou v tom vedru měl řeku, která protékala mezi půlkami rovnou do bot. Zaplať pán Bůh, že už zase jedeme. Vedro se ještě stupňuje. Jsem zvědav, kdo to z nás odnese nejdřív. Stroje, nebo my? Další soutěží Petangue .To nám šlo. Koulemi házet fakt umíme. Pěkný body. Vypadá to na medaile. Po této třetí soutěži a polovině závodu hurá do Teplic do Olympie na oběd. Ten Vám byl ale dobrej. Řízek se salátem jako na Vánoce. Už nám chyběli jenom ty dárky. Po dvou hodinách veselých historek z našich cest opět nasedáme na stroje. Ty jsou rozpálené tak, jako by vůbec ty dvě hodiny nestály. Až se rozjedeme, tak se jim určitě uleví.

Opět projíždíme malebnými vesničkami ke čtvrté disciplíně, jež spočívá v házení svíček do staré pneumatiky na dálku asi čtyřech metrů. Některým to jde. Některým ne. Body mám dobré, pokusím se zariskovat. Ano, vzal jsem všech pět svíček a hodil je najednou. Svíčky letí, avšak v letu se rozptýlily jako broky z brokovnice. Při dopadu pouze jedna uvízla v kole a ostatní se od pneumatiky odrazily kamsi do trávy. Čtyřicet trestných bodů znamená, že medaile už asi bude vyset někomu jinému na krku. No co? Holt to nevyšlo. Zatlačuji slzu. A už zase jedeme. Horko ze silnice už řádně sálá. Po pár ujetých kilometrech, je dalším úkolem, házení míče na koš. Ta nám celkem šlo a poslední m úkolem bylo rozpoznat na obrázcích historické motocykly. Brnkačka. A hurá do cíle. Doufám, že na těch pár kilometrech nezačneme v tom horku hořet. Projíždíme rozpáleným Ústím přes řeku Labe, kde už snad místo vody tečou jenom kameny. Dojíždíme do cíle totálně splavený. Hurá někam do stínu, kde vyčkáme až do vyhlášení výsledků.

2015 uvr 3 smallV době čekání, probíhají diskuze, týkající se kvality našich strojů a také vývoji počasí. Po dobré večeři konečně nadešel čas na vyhlášení výsledků. A už to tu máme. Vyhlašují se výsledky od pátého místa. Motocykly do roku 1950. Uvidíme, jak jsme si vedli. Páté místo-nic,čtvrté místo –nic, třetí místo zase nic. Druhé místo Romo se svým Zündappem 200. Hurá, sláva, vivat Chomutov. Bouřlivý potlesk. Romo s ostříleným výrazem ve tváři, přebírá pohár a věcné dary. Konečně má další nohu k posteli. A už tu máme první místo. Kdo to asi bude? Vláďa Prchal se svým Indiánem. Hurá, sláva, vivat Jirkov. Radost nezná mezí. Kluci prostě umí. Na mě zůstalo krásné sedmé místo. Jó, ty blbě hozený svíčky. Kdybych je házel po jedné ...

Tímto děkujeme organizátorům za krásnou trať. Pekelné vedro. Dobré jídlo. Velikou účast. Těšíme se zase za rok.

Veteránům Zdar Radek Bárta Kopeček

PS: přejeme brzké uzdravení paní Kramářové, ať se ruka zlomená brzo zahojí.

FOTOGALERIE

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Další informace