Mezinárodní sraz skútrů Čezeta, Tatran a Manet 2014
Milí potenciální čtenáři,
rád bych Vás předem upozornil, že následující text bude delší než obvyklé články na našem webu, protože tato akce byla poněkud odlišná od všech ostatních akcí VCC CV, respektive akcí RR. Proto budu potěšen, vezmete-li přečtení prvních dvou odstavců jako povinnost a přečtení odstavců dalších jako potěšení. :)
Termín 13. – 15. června tkví více než rok v „blbníku“ snad každého zapáleného sktútristy (chcete-li skútráka). Je to totiž termín Mezinárodního srazu skútrů nejen Československé výroby. Tento sraz je zvláštní především v tom, že se každý rok pořádá na jiném místě, což skýtá velkou příležitost účastníků poznávat každý rok nová místa České a Slovenské republiky společně se svými stejně postiženými kamarády.
Při volbě 17. ročníku padla volba právě na Chomutovský region. Pro Severočechy věc dozajista příjemná. Méně potěšení ovšem přinesla místním pořadatelům. Akce je sice centrálně řízena duchovním otcem Mirem Geržou, ale VCC CV byl požádán o výpomoc, na což samozřejmě s chutí kývl. To ovšem nevěděl, do čeho se pustil. Největší tíha tím padla na bedra Michala Novotného (místního skútráka), kterému bych tímto rád poděkoval za to, jak se celé akce chopil a dotáhl ji do zdárného konce, i když měl občas na krajíčku. Když už jsem začal jmenovat, neměl bych opomenout Zdeňka Prchala, Jirku Šifaldu a tým doprovodných motorek a mnoho dalších. Bez nich by tato akce nevypadala tak, jak vypadala.
S dovolením bych prohodil ještě pár organizačních věcí pro snazší pochopení problematiky. :) Zázemí srazu mělo být zajištěno v poklidném a léty odzkoušeném areálů Kamencového jezera. Nebylo tomu tak díky nastávající změně provozovatele a tak jsme byli nuceni najít jiný areál, který by poskytl útočiště pro zhruba stovku lidí. Jako nejpřijatelnější se jevil kemp v Hradci u Kadaně, a jak se řeklo, tak se stalo.
Michal jako jediný věděl, jak to na skútrsrazech chodí a tak reprodukoval nezbytné podmínky.
Hlavním cílem bylo vytvořit sobotní program v podobě poznávací vyjížďky po okolí v koloně! To by nebyl až takový problém, horší bylo, že podmínkou bylo pokoření nejvyššího krušnohorského vrcholu – Klínovce, což samo o sobě by činilo trasu dlouhou bezmála 80km (zhruba standardní vyjížďka stútrsrazu). Další podmínka snad většiny účastníku zněla: „Chceme vidět šachtu.“ Vzhledem k výborné spolupráci s obcí Březno u Chomutova jsme kolonu zavedli až k odstavenému rypadlu – Březenskému draku. Rázem délka trasy stoupla ke stovce. Ale jelikož od rypadla není vidět přímo do díry, Michal horkotěžko zařídil příjezd až k vyhlídce z obce Málkov.
Abych to zkrátil. Konečná délka sobotní vyjížďky čítala cirka 145km, čímž byl pokořen rekord srazu.
Když už jsme u těch čísel. Srazu se zúčastnilo bezmála 50 prasat a zhruba 20 dalších strojů. Nejvzdálenější účastník „přijetý“ po ose to měl 460km. Nejmladšímu účastníkovi byl jeden rok a jeden dříve narozený pán se na sraz přijel podívat vlakem dokonce od Žiliny.
Jelikož jsme časový plán plnili v rámci minut, nebudu to zde dlouze vypisovat. Přečíst si ho můžete v nějaké z galerií na rajčeti nebo možná ještě bude na stránkách skútrklubu.
Jen ve stručnosti. Trasa prověřila snad veškeré jízdní vlastnosti strojů. Na Klínovec se stoupalo od Perštejna na Horní Halži. To prověřilo sílu motoru a zadýmením se ukázalo, čím kdo maže. V Horní Halži se strojům dal oddych a počkalo se, až všichni zdolají výjezd. Našlo se pár jedinců v kraťasech, kteří blížíc se ke Klínovci dle mého úsudku narazili. Teplota na vrcholu mohla být mezi 7 až 10 celsiovými stupni. Nízká teplota vyhovovala strojům. Jezdcům již méně.
Pocit chladu byl zahnán pocitem hladu. S tím se počítalo, proto byl ve Vejprtech vyčleněn dostatečný čas na zajištění stravy a na prohlédnutí Česko-německého náměstí.
Cesta po vrcholcích ubíhala svižně. Ještě svižněji ubíhala cesta od Celné přes Lideň dolu. S klesáním horkotěžko bojovali bubnové brzdy o průměru 150mm jež mají brzdit sestavu skútru (130kg) a jezdce. Po dojezdu do Málkova bylo nepatrně cítit obložení a každý koukal pod svého skútra, jak hodně má opálený buben nebo jestli mu po něm dokonce neteče barva.
Díky Policii a klukům na nových motorkách jsme měli zajištěn bezpečný a bezproblémový průjezd snad všemi křižovatkami, především právě přejezd silnice číslo 13.
Již od začátku jsem se podivoval, co si někteří představují pod pojmem kolona. My, Chomutováci, zvyklí na trasu značenou šipkami jsme byli z jízdy v koloně trochu nesví. Nejistota se naplnila. Kolona se táhla několik kilometrů s velkými rozestupy. To ztěžovalo jak průjezd křižovatkami, tak například vjezd k šachtě, který někteří prostě prošvili. Ovšem od té chvíle (po menším pokárání) byla kolona až do cíle přímo ukázková. Mezitím jsme se ještě zastavili na chomutovském náměstí na pozvání pana primátora. Na náměstí bylo i pár nadšenců z řad občanů, čímž vytvořili dojem, že Chomutov není jako obvykle tak mrtvý.
Závěrem můžu říci, že to byla (alespoň z mé strany) velice vydařená akce, která na tu snahu stála. Především jsme rádi, že jsme se sjeli v hojném počtu a leckdo neváhal jet přes celou republiku jen proto, aby se s partou projel po Krušných horách.
Za VCC CV,
Díky David
