20. sraz historických vozidel v Chomutově
Máme za sebou jubilejní 20. ročník srazu historických vozidel v Chomutově. Podle startovní listiny se zúčastnilo 72 automobilů a 64 motocyklů. Tím jsme se dostali na hranici možností výstavní plochy. Kromě domácích veteránistů, dorazil také velký počet příznivců z Německa. A do jak hluboké historie jsme se mohli ponořit? Například Ford N z roku 1906, hasičská Škoda 120 z roku 1928, motocykl ITAR z roku 1924, Böhmerland r.v. 1928.
Tolik základní statistické informace. A jak to vypadalo přes motorkářské brýle? Před akcí je nutné stroje projet a vyladit. A když je vyladíte, tak ještě vyleštit, dofouknou, dolít olej a béňo. A když ještě uděláte zkoušku, pro jistou, praskne vám lanko, žárovka, ventilek, nebo tak něco žertovného. Ale nakonec přece jen jdete spát, ale nic z toho nemáte, protože jste nervózní, co se asi přihodí zítra.
Poučen z předchozích ročníků, přidělal jsem si na nosič bednu. To abych pobral všechny ty propagační materiály. Ale zase jste mne dostali. Lahev s pitím o objemu 1,5 litru a trojúhelník jsem vážně nečekal. No nic, ještě tam mám velkou truhlu. Ale kam si potom sednu?
Postupně se sjíždíme na Kamencovém jezeře a probíhají tradiční zdravice po zimě. Je nutno okouknout, co kdo má nového, jestli to staré ještě má, nebo ke komu se to přestěhovalo. Historek o různých závadách a zapeklitých situacích je mraky. Přiznejme si, je to u nás podobné, jako u rybářů. „Byl jsem tady z Lažan za 10 minut.“ To neříká řidič Fordu Mustang, ale vůdce traktoru Zetor 25. „Ještě přijede kolega ze Znojma. Vyjel před 14 dny.“ Nebo jiná. „Vůbec jsem nemohl ovládat otáčky. Tak rozeberu karbec a jehla nikde. Asi ji to sežralo. Tak jsem tam dal závlačku a ještě týden na ni v pohodě jezdil.“
Konečně nastalo rojení k odjezdu na výstavu. Netrpělivé tůrování motorů, aby to nechcíplo. Stejně to chcípne. Rámus, jako když se rozdivočí vosy. Bože, Radku, čím to krmíš, asi se tu zadusím. Těsně před vyplavením posledních molekul kyslíku z krve, se kolona pomalu dá do pohybu. Projíždíme městem na výstavní parkoviště. Tentokrát motorkáři jedou jako poslední a na teplotě motoru je to znát. Ještě chvíli a zuhelnatí mi i trenýrky. Zaparkujeme a okamžitě jsme v obležení diváků. Takové davy snad nejsou ani na otevření nového obchoďáku. Tak ještě tradičně pozdravit příbuzné, vyfotit dětičky a stahujeme se do stínu stromů. Sakra, kdo ukrad tu lavičku, co tu vždy byla?
Polední hodina odbila a je zde část, na kterou se těšíme asi nejvíce. Vyjížďka. Projet slavnostní bránou před očima všech známých i neznámých. Tentokrát se mnou jede manželka na svém vlastním motocyklu. Jsem asi nervóznější než ona. Jestli jí to v bráně chcípne … Dobře to dopadlo, budu žít. Vyrážíme přes Spořice a Málkov do Kadaně. Silnice č. 13 není zrovna výletní, ale využíváme ji k rychlejší jízdě a tím ke chlazení motoru. V Kadani zastavujeme na náměstí u další kontroly. Přiznávám, že největší pozornost jsem věnoval svačině, protože mé útroby začaly přehlušovat zvuky motoru. Žízeň jsem uhasil vodou z 0,5 litrové lahve, opakuji 0,5 litrové, a pro jistotu ještě jednou 0,5 litrové lahve vody. Tím také naznačuji, proč považuji otázky typu – kolik kostelů, věží, kašen, psů, bylo na náměstí, za zbytečné.
Další trasa pokračovala do Radonic. A zkouška pevné ruky. Znáte takovou tu dětskou hračku – klikatý drátěný had připojený na žárovku, a vy jej musíte objet kroužkem bez jediného dotyku? A víte, jaké vibrace má můj stroj za jízdy. Tak kde mám vzít tu klidnou ruku? Ťuk sem, ťuk tam a jedeme do Vilémova. Rychlá rota zde vytvořila frontu u šroubečků, tak jdu zatím spláchnout prach z cesty jednou točenou limčou. A upalujeme dále. Musím říci, že cesta byla opravdu pěkná. Silnice jako nová, krajina kochací, počasí parádní. Fakt se to povedlo. Tak dále Račetice, Libědice, Březno. Tady také dobrá vzpomínka na dětství. Střelba z praku. Tady se ukázalo, kdo byl v mládí syčák! A pak už domů, do Chomutova, na Kamenčák. Odevzdat jízdní výkaz, zjistit, že jsem minul poslední kontrolu, nacpat si hladové břicho a počkat na slavnostní vyhlašování Oskarů.
Přiznávám, že jsem podlehl panice a jel uklidit stroj, protože bude zaručeně pršet. Jasně že nespadla ani kapka, ale kdybychom to neudělali, přišel by pěkný ceďák. To jen aby se vědělo, kdo to zachránil. A pak už ty poháry a medaile a vínečko a pivíčko. Vyhlášení nejmladších, nejstarších, nejlepších, nejvěrnějších a dalších nej. Ale nej bylo, že jsme si to opět pořádně užili. Že všichni dojeli, že vše klapalo, jak mělo, že to organizátorům vyšlo k plné spokojenosti účastníků i přihlížejících, že příště pojedeme zase.
Přátelé, kamarádi, 20. sraz v Chomutově končí, ale 21. se pomalu blíží. Je čas začít leštit stroje, nafouknout duše, dolít béňo …
Za RR pro VCCCV Martin
V občasníku č.47 Skútr klubu Čezeta
Reakce na komentář:
Ahoj Marku,
podle „sběrače šipek“ po skončení jízdy šipky nechyběli. Kufrování ke srazům jaksi patří, a zřejmě jsi neměl správné štěstí.
V Chomutově se traduje jeden rozhovor. Aktéři už bohužel nejsou mezi námi…. Jeden jako běžný účastník srazu, druhý jako tehdejší ředitel srazu, psal se rok 2000.
Oba se setkali hned po dojezdu do cíle.
Účastník: to je houby sraz, když ani nikdo nekufruje…
Ředitel: ..jo, je to tak. Jak se vám jelo, a co zatloukání hřebíků?
Účastník: Jakých hřebíků?
Ředitel: Zatloukání zahnutým kladívkem, v Málkově…
Účastník:..aha, tak tam jsme nebyli…
Jak dále vyplynulo, celá posádka se kochala rozvetlými sady jabloní a jaksi přehlédla šipku.
Není problém „pustit“ startovní pole na trať rychle za sebou, pak se ovšem tvoří fronty na disciplínách. S tím už taky zkušenosti máme. Při zájmu, jaký o sraz je, a na trať vyjede více než 100 (!!!) soutěžících, je k tomuto velmi blízko.
Startovní rampa odpočívá v garáži, je na ní ročník 2015. Naviděnou při dalším srazu historických vozidel v Chomutově – v roce 2015!
Za VCC Chomutov
Zdeněk Prchal
