Sraz HV v Chomutově 2017

Tento sraz považujeme u nás za skutečné zahájení sezóny. Ale kde hledat motivaci, když teploty stále klesají k nule, ve zprávách řádí sněhová vánice a za oknem padají provazy deště. Ani motorku nebudu mýt, jen utřu prach a doleju béňo. Mám chuť se na to vykašlat.

Ráno koukám na téměř modré nebe. Asi nějaká provokace a schytáme to na trase. Na srazu RR u Sobotkovic garáže jsem 10 (slovy deset) minut před limitem. Upozorňuji na to záměrně, neb jde o výjimečnou událost, která se v tomto roce nebude opakovat.

U prezence se ukazuje, že Sobotkovic oddíl není přihlášen. Jarouš se dušuje, že pozvánku zaručeně posílal emailem. Přejímací komise se dušuje, že takové jméno nikdo nikde neviděl. Přihláška asi bloudí někde v kabelovém pekle. Navrhujeme Soboťáky nechat vyvést, protože zdržují frontu. Nakonec se Jarda s Katkou upisují vlastní krví a Rychlá rota (dále RR) zůstává kompletní.

Kolona je připravena k odjezdu. Řada automobilů se blíží ke konci, je třeba startovat motocykly. Dávám pozor, aby Jitka startovala včas, kdyby byl nějaký problém. Zetka bez problému vrčí a tak šlapu na startovací páku u té své. Tři šlápnutí a – nic. Tak ještě jednou, dvakrát, ..., desetkrát. Blamáž. Motorky se rozjíždějí a já pořád nic. Prý jestli nechci roztlačit. Jasně, že nechci. Taková potupa hned na začátku. Ke křižovatce je to trochu z kopce, snad to chytne. Mám na to 30 m, 20 m, 10 m, ó Bože díky, motor začíná prdět. Rozjíždím se a vrhnu dolů vyčítavý pohled, na toho paličatýho zmetka. A hele, on je zavřený palivový kohout. Rychlým škubnutím pouštím do karburátoru životodárnou šťávu. Ještě, že to nikdo neviděl.

Na parkovišti je opět dav lidí. Průběh je naprosto stejný, jako v předchozích letech. Zaparkovat, fotečka pro rodinu a ostatní příbuzenstvo, poklábosit, sníst sponzorskou housku a zevlovat. Pak se objeví pán s kamerou a paní s mikrofonem: „Dobrý den, můžeme vám položit pár otázek?“ „Ale jistě,“ chopí se slova Jarda, „to nebude problém.“ „Tady pan profesor je náš tiskový mluvčí,“ dokončuje Šíro. A než se stihnu otočit, stojím sám na přeplněném parkovišti. Pak už jen něco pindám o neochvějné důvěře ve staré stroje.

Konečně je tady start. Pavlík to nějak nemůže nažhavit a tak přichází ke slovu ruce a nohy na roztlačení. Zmizel v oblaku dýmu a ten den už ho nikdo z nás nespatřil. Postupně se celá RR schází na Benzině a společně vyrážíme přes Droužkovice do Března. První úkol, zastavit s co největší přesností, jsme tak nějak, přibližně, s různými odchylkami, zvládli. Zaparkuji před čárou a pořadatel se táže: „Gut?“ „Ja, gut,“ odpovídám. Před námi jela kolona německých motorkářů a tak mne zařadili mezi zahraniční účastníky. Mne, na českém motocyklu ČZ, s nápisem "České slovo – do české rodiny, české noviny".

Z Března jedeme kolem Nechranické přehrady. No, jedeme. Za odbočkou k hrázi si všímám, že jsou za mnou jen tři motocykly. Z toho jeden německý motorkář. Ten když zjistil, že bude rauchpauza, chytil se okolo jedoucího Wartburgu a svištěl dále. Po chvíli dojíždí zbytek RR. Katka měla nějakou lapálii se strojem při odjezdu z Března. U přehrady začíná nepříjemně poprchávat. Naštěstí za přehradou už je zase klid.

V Račeticích na nás čeká elektrický had. Brnkačka, bez dotyku objet drát kroužkem. Ukazuje se, že ač motocykl dávno stojí s vypnutým motorem, ruce vibrují pořád se stejnou frekvencí. Soutěž se stává vděčnou příležitostí škodolibých fotografů, neboť je zdrojem nevyčerpatelné zásoby vyplazených jazyků, vypoulených očí, kroutících se zadků a křečí v rukou.

Otočným bodem na trase se stal zámek Krásný Dvůr. Soutěž v tahání matiček z lahve není třeba rozsáhle komentovat, neboť my motorkáři nějaký ten bordel z motoru taháme neustále. Očekával nás tady také další člen RR - Radek, tentokrát v pořadatelské roli. Nikdo povolanější matičkovou soutěž snad ani nemohl obsluhovat, neboť tento statečný sportovec a lyžařský akrobat, je sám hrdým nositelem šroubů, matic a jiné ocelové výztuže. Samozřejmě, že zde byl pod dohledem svého ošetřovatele a podavače berlí, Romana. Také sem za námi přijel David, aby se s námi svezl. Což se mu podařilo snad na celých dvacet metrů, než musel odstavit svůj stroj k opravě prasklého lanka.

Musím přiznat, že cestu přes Mory a Kněžice do Čeradic, jsem snad ještě nejel. Pěkná. V Čeradicích místní hospodyně rozdávali sladké a slané pečivo. Příjemné. Však také, když byl Šíro po zodpovězení soutěžních otázek tázán, kam se to vypravil proti proudu, neváhal s odpovědí: „Ale, hledám tu paní s tím pekáčem.“ Přitočil se k nám nějaký místní školák se snahou o konverzaci v anglickém jazyce: „Hello.“ Ke mně, na českém motocyklu ČZ, s nápisem "České slovo – do české rodiny, české noviny". „Na nás můžeš česky,“ odpovídá Jitka. Tím veškerá snaha o odbornou debatu z jeho strany skončila.

Dále projíždíme Žatec a Žiželice, kde se k nám připojil nějaký motorkář z místního klubu. Ani vlastně nevím, kam až s námi dojel. My dojeli do Bílence na výměnu vzduchového filtru. Jako soutěž, pochopitelně. Zmrzlým prstíkem něco šroubovat, ohne sranda. Pak o kousek dál do Údlic, kde jsem hrubě podcenil odhad délky stočeného řetězu, a okolo Otvic do Chomutova. Tady už byla docela zima. Přece jen, sever pod horami je znát. Parkujeme před hotelem, ale prý jsme neprojeli cílem. Jízdní výkazy se odevzdávají zásadně v cíli. Potupně jdeme pěšky do cíle, odevzdáme výkazy a výběrčí jde s námi do hotelu, aby je předal ke zpracování. Dobrej fór!

Pak přijde ten vrcholný okamžik, na který se těšíme celou cestu. Zasedneme ke stolu a už se nese řízeček a gulášek (pro Jardu knedlíky navíc). Odpusťte ty infantilní zdrobněliny, také je nemám rád, ale prostě to bylo k sežrání. Jdu k pokladně zaplatit pití a jak jinak, slečna na mne spustí německy. Na mne, ve svetru s logem ČZ přes celou, sportovně klenutou hruď. Nechce se mi to počítat, ale počet německých účastníků odhaduji tak na třetinu. A rozhodně je to dobře, neboť vždy přivezou ve značném množství ty pravé předválečné veterány, včetně vozu pravidelného účastníka Ludwiga Fritzsche - Ford N z roku 1906.

Nakonec ještě nějaké to vyhodnocení, předávání pohárů, fotografování a odjezd domů. Trasa byla velmi pěkná, počasí vcelku přálo, když si pustíte benzín tak to i jede, takže myslím, že mohu za celou Rychlou rotu prohlásit, že akce byla vydařená a jsem rád, že jsem se na to nevykašlal. Jo, a Katka Sobotková tu svoji vybojovanou přihlášku, zpečetila prvním místem.